21.7. 1718 Požarevacký mír

Od roku 1776 byla opět Osmanská říše ve válce s habsburskou monarchií, jejíž vojevůdce Evžen Savojský v létě dobyl poslední velkou válečnou pevnost v Uhrách Temešvár. Pak i Bělehrad a vpadl do Srbska.

V červenci 1718 uzavřely obě mocnosti takzvaný Požarevacký mír. „Šlo bezesporu o nejvýhodnější úmluvu svého druhu, jakou kdy Habsburkové s osmanskou říší uzavřeli. Karel VI. toho dne připojil ke svým dědičným zemím Temešský Banát, Malé Valašsko a Bělehrad spolu s okolním srbským územím až po řeku Timok,“ píše Vít Vlnas v knize Princ Evžen Savojský: život a sláva barokního válečníka.

Autorita habsburské monarchie na Balkáně byla veliká. Mírová úmluva posunula uherskou hranici opět ve prospěch Vídně. Stoupl i kredit Evžena Savojského. Přímo Leopold I. ho pověřoval některými delikátními diplomatickými záležitostmi, které vykonával vždy k jeho plné spokojenosti. Tímto způsobem získával cenné politické zkušenosti a už v roce 1703 se stal předsedou dvorské váleční rady, což byla funkce srovnatelná s dnešním ministrem obrany.

Uvnitř rakouské armády provedl Evžen Savojský některé důležité změny. Příkladně se staral o řádné vyzbrojení i stravu vojáků a prosazoval zcela novou zásadu vedení boje. „Tvrdil, že je třeba nepřítele nejen porazit, ale zároveň také zničit. To bylo v tehdejším způsobu válčení novum, neboť většina válek tehdy byla především bojem o získání lepších strategických pozic vůči protivníkovi,“ uvádí Vladimír Liška v knize Největší dobyvatelé a vojevůdci.

Šlo o to, způsobit nepříteli co největší škody a této výhody pak využít v diplomatických jednáních o mír, která se často táhla celá léta. Války tak byly vlastně jen jakýmsi doplňkem vysoké diplomacie a byly víceméně gentlemanskou záležitostí.

Již zmiňovaná rakousko-turecká válka byla už šestou v pořadí, spory mezi těmito mocnostmi se táhly už od počátku šestnáctého století. Vše směřovalo k válečnému stavu už na začátku dubna 1716, když Evžen Savojský poslal dopis velkému vezírovi, v němž zmiňuje dodržování podmínek takzvané karlovické mírové smlouvy a tureckého zbrojení.

Turky vyzval k zastavení válečných akcí proti Benátkám. Zároveň požadoval úhradu škod. A protože šlo o ultimátum, nemohli Turci na něco takového v žádném případě přistoupit. A tak císař a benátská republika uzavřeli 13. dubna 1716 alianci, čímž se s Osmanskou říší dostali do válečného stavu.

Zdroje: Vít Vlnas, Princ Evžen Savojský: život a sláva barokního válečníka, Vladimír Liška, Největší dobyvatelé a vojevůdci, www.valka.cz, https://historystack.com/