19.8. 1619 Vzbouřené české stavy sesadily Ferdinanda II.

Jediným spojencem ochotným spojit svůj osud v roce 1619 s českým povstáním byl třiadvacetiletý kalvínský kurfiřt Fridrich V. Falcký. Na českém trůnu vystřídal Ferdinanda II., kterého sesadily vzbouřené české stavy.

V probíhající válce s Habsburky povstalci spoléhali na vydatnou pomoc ze zahraničí. Od jara 1619 skutečně dostávali finanční a vojenskou podporu z Nizozemí a také savojský vévoda Karel Emanuel vyslal do Čech žoldnéřské vojsko. Naproti tomu Francie, Anglie a dokonce i Unie protestantských knížat v říši zachovaly neutralitu.

Jediným spojencem ochotným spojit svůj osud s českým povstáním byl třiadvacetiletý kalvínský kurfiřt Fridrich V. Falcký, který v získání české královské koruny viděl vrchol ambiciózní zahraniční politiky svého nevelkého říšského knížectví.

„V srpnu 1619 probíhal generální sněm, na kterém stavové oficiálně sesadili Ferdinanda II. z českého trůnu a novým králem zvolili Fridricha Falckého,“ píše se například ve Středočeském sborníku historickém.

Po smrti Matyáše a sesazení Ferdinanda II. z trůnu byl tedy Fridrich 26. srpna 1619 zvolen českým králem. Protihabsburského táboru, podporovanému ze severu také katolickým Polskem a luteránským Saskem, byla však česko-falcká personální Unie jednoznačně slabším soupeřem.

„Přes dva roky trvaly na českém a moravském území boje mezi stavovskými a habsburskými vojsky. Dvojí pokus povstalců o dobytí Vídně se roku 1619 nezdařil. Rozhodly o tom nedostatky stavovské armády a neúčinná kooperace s ostatními protihabsburskými silami, hlavně s Bethlenovými oddíly. Zato císařské vojsko hned na začátku povstání obsadilo jižní okraje Čech a vytvářelo si tam základnu k útoku na Prahu. Váleční operace nenarušovaly hospodářský život českých zemí a přinášely jejich obyvatelům útrapy a neúnosné finanční zatížení,“ píší Jaroslav Pánek a Oldřich Tůma v knize Dějiny českých zemí.

Hrstka šlechticů projevila nevšední obětavost a z vlastních zdrojů vydržovala vojenské oddíly. Avšak většina pánů a rytířů nedoceňovala dosah hrozícího nebezpečí a nadále se starala především o krátkodobý osobní prospěch. Situace vygradovala 8. listopadu bitvou na Bílé hoře. Ke střetu bylo připraveno až 21 tisíc stavovských a až 28 tisíc nepřátelských vojáků, z nichž větší část do boje vůbec nezasáhla.

Dvouhodinová bitva přerostla v katastrofální porážku stavů. Vojenské fiasko odkrylo vnitřní rozvrat povstaleckého tábora a vladařskou neschopnost Fridricha Falckého „Zimního krále“, který strávil na trůnu pouze jedno zimní období, uprchl z Čech a ani se nepokusil o jejich znovuzískání.

Zdroje: Jaroslav Pánek a Oldřich Tůma, Dějiny českých zemí, Středočeský sborník historický, www.wikipedia.org