19.5.1643 Bitva u Rocroi

Byla součástí třicetileté války. Zařadila se mezi nejvýznamnější střety, protože slabší francouzská armáda vyhrála nad silnějšími Španěly. Bitva u Rocroi se odehrála v květnu 1643.

Španělská armáda v květnu 1643 vstoupila do Francie a oblehla Rocroi. Malou pevnost nacházející se severně od Remeše. Francouzi pod vedením vévody d'Enghiena rychle postupovali, aby čelili nepřátelské invazi. Španělské síly upřednostnily před pokročilejšími liniovými formacemi, do nichž se postavili Francouzi, rozmístění ve svých obvyklých tercios. Obě strany umístily jízdu na křídla.

Samotná bitva začala za rozbřesku 19. května. „Zpočátku se odvíjela lépe pro Španěly, jejichž jízda porazila jezdce na nepřátelském levém křídle. Nicméně francouzská jízda napravo své protivníky rozdrtila. V tomto okamžiku zaútočil vévoda d'Enghien na střed španělské fronty, což umožnilo uvolnit jeho útokem vyčerpanou pěchotu,“ popisuje děj bitvy u Rocroi R. G. Grant ve své knize.

Odpor španělský jezdců, kteří byli sevřeni mezi dvěma útočníky, se zhroutil a přeživší jezdci utíkali směrem k močálu. Útěk jízdy ponechal osm tisíc španělských pěšáků obklíčených bez jakékoliv naděje na útěk.

„Navzdory jejich heroické vytrvalosti (Francouzi na ně zaútočili čtyřikrát), byl španělský odpor rozdrcen kombinovaným dělostřeleckým a jízdním útokem francouzských sil. Avšak kapitulace tercios neznamenala konec krveprolití. Ve zmatku došlo k výstřelu d'Enghiena. V odplatě se jeho muži vrhli na bezmocné Španěly a zmasakrovali téměř polovinu jejich počtu. Porážka fakticky znamenala konec vojenské moci Španělska,“ uvádí ještě Grant.

Španělsko prožívalo celkově špatné období. Od roku 1640 čelilo povstáním v Katalánsku a Portugalsku a poslední pokus zastavit Francii skončil porážkou španělských vojsk právě v bitvě u Rocroi. Nový první ministr vévoda Luis de Haro soustředil všechny zbývající síly na udržení španělských pozic a zvolil spíše politiku mírových vyjednávání. Španělsko uznalo práva protestantů v říši i Nizozemí a nakonec se smířilo také s pokořením v konfliktu s Francií takzvaným pyrenejským mírem v roce 1659.

„Francouzská monarchie tak sklízela na počátku šedesátých let 17. století první plody svého soustředěného tlaku na španělského souseda. Mocný ministr Jules Mazarin obhájil správnost svého postupu, přestože v předchozích letech vedl k projevům nespokojenosti. Nyní mohl konečně triumfovat a prokázat, že francouzská monarchie začíná hrát v Evropě prvořadou roli,“ píší Drahomír Suchánek a Václav Drška v knize o církevních dějinách.

Zdroje: R. G. Grant: Bitvy – 5000 let válčení, Drahomír Suchánek a Václav Drška: Církevní dějiny – novověk, www.britannica.com