15.2. 1853 Neúspěšný atentát na Františka Josefa I.

Trestem smrti byl potrestán krejčovský tovaryš a nacionalista János Libényi za neúspěšný atentát na Františka Josefa I. Na budoucího rakouského císaře zaútočil během procházky po vídeňských hradbách. Stalo se tak 15. února (uvádí se také 18. února) 1853.

Po celou dobu vlády Františka Josefa (1848 – 1916) se stále řešilo, kdo bude jeho nástupcem. Obavy sílily v době, kdy jen s velkým štěstím přežil atentát. Vše se odehrálo jednoho únorového dne 1853 v poledne, kdy se mladý panovník v doprovodu hraběte Maxe O’Donella procházel po vídeňských hradbách a sledoval, jak cvičí vojáci. V nestřeženém okamžiku se na něho zezadu vrhl jednadvacetiletý Libényi a dlouhým kuchyňským nožem bodl Františka Josefa do krku.

„Zadržel ho řeznický mistr Josef Ettenreich a odzbrojil útočníka, jehož volání „Eljén Kossuth!“ prozrazovalo sympatie k maďarskému boji za samostatnost z let 1849/49. Teprve později se šířila romantická myšlenka, že mladík secísaři mstil za zneuctění své sestry Margit, tanečnice s uměleckým jménem Mizzi Langrová,“ uvádí Miroslav Martínek v knize Krvavá cesta k Sarajevu.

Podle staré legendy císař po útoku řekl: „Uklidněte se, nic to není! Sdílím jen osud svých vojáků v Miláně.“ Tím připomněl událost, ke které došlo dva týdny předtím 6. února 1853, kdy v hlavním městě Lombardie, která v té době zůstávala součástí rakouského mocnářství. To však nebylo po chuti bojovníkům za svobodu Itálie, kteří přepadli strážnici, zabili dvanáct a zranili přes sedmnáct císařských vojáků.

Císaře odvezli do paláce

Přítomní Vídeňané chtěli atentátníka doslova roztrhat, ale František Josef chtěl, aby mu neubližovali a nechali ho jenom zavřít. „Zraněného císaře odvedli do blízkého paláce arcivévody Albrechta, kde se dnes nachází výstavní síň Albertina. Přiběhl tam přivolaný dvorní lékař, kterým byl profesor Seeburger. Zde panovníka zastihl také o jeho tři roky mladší bratr Karel Ludvík,“ popisuje Martínek ve své knize.

V dopise dalšímu bratrovi Ferdinandu Maxmiliánovi pak Karel Ludvík setkání s Františkem Josefem popisoval asi tak: „V předpokoji vidím stát císaře, obdivuhodně klidného, s ranou naštěstí obvázanou. Náš skvělý bratr mluvil v jeho typickém stylu, že to nic není a vypadal jako obvykle, ačkoliv ztratil mnoho krve. A řekl mně, ať běžím k mamince a řeknu jí, že to nic není, aby se nestrachovala a neutíkala za ním. “

Atentátníka se mezitím ujali policisté. Neustále prý lhal a vymýšlel si nepravdy. Policisté během výslechu hledali jeho napojení na zahraničí, a to k maďarským emigrantům žijícím v Paříže a Londýně. Zcela jasno měl kaplan z Mladé Vožice – Jan Křtitel Sika, který ve verších označil spiklence usilující o život Jeho Veličenstva za ďábly v lidském těle. Několikadenní věznění útočníka zlomilo, po tváři mu tekly potoky slz. Přiznal, že jeho motiv byl politický, když se jako maďarský vlastenec mstil za prohranou revoluci. Kdo mu pomáhal, ale neprozradil. Vojenský soud ho potrestal trestem smrti, který byl vykonán ráno 26. února 1853.

Zdroje: Miroslav Martínek: Krvavá cesta k Sarajevu,
www.biographien.ac.at, www.alternatehistory.com