11.9. 1697 Bitva u Zenty

Princ Evžen se rozhodl využít situace a zavelel k útoku. Vyrazil bažinami podlé Dunaje a Tisy. V bitvě u Zenty rozprášil tureckou armádu, což spustilo pád Osmanské říše.

Maršál Evžen Savojský se snažil ze všech sil napravit chybu svého předchůdce, který na rozsáhlém prostoru rozptýlil armádu tak, že nikde nebyl dostatek sil k útočné činnosti, leckde ani k účinné obraně. Rozeslal spěšné kurýry do všech stran s rozkazy ukládajícími velitelům neprodleně se svými pluky vyrazit usilovným pochodem do tábora u Koluthu. Jeho rozkazy bylo nerad neplnit…

K určenému shromáždišti táhli v děsném vedru a oblacích zviřovaného prachu i sluncem a žízní trpící hraničářské pluky z Bosny a také jezdecké pluky prince Vaudemonta, které právě v Horních Uhrách rozdrtily Thökölyovské povstání. Rozkazu se nepodřídil pouze generál Rabutin, Francouz velící vojskům v Sedmihradsku.

Vzápětí do jeho stanu přijíždí kurýr s depeší vrchního velitelek, kde se psalo: „Kategoricky požaduji okamžitě a bezpodmínečně splnění mého rozkazu. Upozorňují Vás, že napříště z neposlušnosti vyvodím disciplinární důsledky. Generál Rabutin pochopil, že s mladým maršálem Savojským nebudou žerty. Pospíšil si svůj protějšek napravit. Už 2. září 1697 byla celá armáda pohromadě, čítala okolo 77 tisíc mužů.

„Princ Evžen svolal do svého prostorného hlavního stanu generály k poradě nad mapou. Dvojnásobně silnější turecké vojsko pod osobním velením sultána Mustafy dosáhlo Bělehradu. Zvědové hlásí, že Turci sestavují z člunů nouzový most přes Sávu. Zdá se, že sultán zamýšlí po překročení zaútočit na Petrovaradín. Jeho dunajská flotila s loděmi naloženými proviantem a municí zakotvila u ústí Tisy. Poslední zpráva hovoří o tom, že turecké vojsko již silnými oddíly zaútočilo na Titel a zatlačuje slabé předsunuté jednotky k Petrovaradínu,“ přibližuje tehdejší události Karel Richter v knize o Evženu Savojském.

Vše vyvrcholilo 11. září 1697 v bitvě u Zenty, která byla posledním velkým střetem mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší v 17. století a představuje nejdrtivější porážku Osmanské říše, kdy započal její úpadek. Právě u Zenty zastavili Turci svůj postup. Princi Evženovi to přišla oznámit průzkumná hlídka v noci z 10. na 11. září. Ten reagoval vyhlášením poplachu a okamžitým rozkazem nástupu pochodu.

Nocí se rozletěly třepotavé signály polnic. Polomrtví vojáci jen s největší námahou procitali a potácivě se zvedali ze země. „Avšak zvěst, že Turci jsou na dosah, jim vlévala do žil nové síly. Princ Evžen se vciťoval do sultánových záměrů. S vojskem za zády podle všeho odmítal ztrácet čas postupem na Szegedin a jeho dobýváním, při němž by se ocitl mezi ohni,“ píše Richter.

Princ Evžen se rozhodl využít situace a zavelel k útoku. Vyrazil bažinami podlé Dunaje a Tisy. Zaskočil sultána v nejzranitelnější situaci, a sice během přechodu Tisy. Mustafova armáda se nezmohla na větší odpor a pěšáci byli smeteni nebo se utopili. Padlo 20 tisíc Turků, dalších 10 tisíc se utopilo. Důsledky byly pro Osmanskou říši strašné, turecká armáda byla rozprášena. Princ Evžen navíc získal bohatou kořist v podobě sultánova stanu a harému, osmanskou válečnou pokladnu, státní pečeť i turecké dělostřelectvo.

Zdroje: Karel Richter, Evžen Savojský: Pán bitevních polí, www.wikipedia.org, Vít Vlnas, Pod císařským praporem, www.reddit.com