Tam nekdy zajdu.Neznam.
Zajatecký hřbitov
Uprostřed rozlehlých plání pod Ještědem je na mapě sotva znatelný ostrůvek, který má ovšem svoje tajemství i historii.
Když se k němu blížím s detíkem v ruce a doufám v nějaký úspěch, fouká a sněží vodorovně.
Když jsem u toho ostrůvku , až podezřele a najednou přestává foukat. Za chvilku ani nesněží.
Povídám si "to je sakra divný ".
Ostrůvek obejdu a zjišťuji, že stojim u zajateckého hřbitova z první světové. Už předtím jsem si všiml těch " hrbolků " připomínající hřbitov, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.
Až teď, po přečtení cedule, mi je jasný, o co jde.
Přemýšlím nad osudy ruských a italských zajatců. To tajemno je cítit všude kolem. Detík už jsem dávno umlčel, snad k vůli úctě. Nevím, přišlo mi to správné, aby mi nepípal ten bordel, který je sám o sobě důkazem o tom, že lidi -prasata jsou všude.
Snad i to sněžení a vítr s tím místem mají něco společného. Po chvilce hloubání odcházím. Otáčím se, dělám poslední foto z odstupem, zapínam detík.
Je mi krásně.
Photo
Post
Tyhle pocity důvěrně znám. Napsal jsi to skvěle.
S kamarádem jsme kdysi v Ardenách uprostřed lesa narazili na hrob vojáka z 1. sv. v. s náhrobkem, pocity byly naprosto stejné jak popisuješ.
Klobouk dolů, krásný text...
pěkný čtení