Z mlhy času

Ranní mlha stoupající....

Ranní mlha stoupající z rozsáhlých lesů halila okolí do šedobílé tmy. Slunce jen velmi pomalu vytrhávalo půdu ze sevření nočních mrazíků. Zima dávala najevo, že jde spát, ale její spánek bude lehký a za několik úplňků se opět vrátí v plné síle. Poslední výkřiky nočních dravců zazněly probouzejícím se lužním hvozdem před tím, než se ukryjí do dutin prastarých stromů. Běsi noci předávali svou vládu denní bůžkům a duchům. Klid narušilo zaržání koně, následované kletbou v prapodivném cizokrajném jazyce. Jezdec jedoucí na bílém koni, oděn do hávu v této krajině neznámém a cizím, se zakymácel v sedle a ohnal hůlkou opatřenou koňskými žíněmi. Ač noční chlad teprve váhavě ustupoval teplým paprskům, komáři a hmyz, kterého byly místní bažiny a mokřady plné, začali svým neúnavným bzučením a nálety ztrpčovat život lidem i ořům. Cizinec se opět ohnal hůlkou, kůň zastříhal ušima a zašvihal ocasem. Habřinou se rozlehl již poněkolikáté hlas, klející v cizí řeči. Kavalkáda jezdců se jen pomalu prodírala hustým porostem. Mnohokrát se museli vrátit, když je slepé rameno řeky dovedlo k neprostupné mokřině. Tato krajina byla tak nepodobná širým teplým pláním daleko na jihu, mezi olivovými háji a cedrovými lesíky. I řeky zde byly jiné. Plné zákrutů a meandrů. Řeka se chvíli pomalu a líně rozlévala do okolních lesů, jinde zběsile přeskakovala přes kameny. Jezdec se v sedle necítil pohodlně. Již poněkolikáté proklel všechny místní bohy a běsy, díky kterým musel mnoho dní na jih zanechat pohodlné vozy u zářivě bílých skal. Ó jak tam by se dařilo vínu. Prosluněný kraj, teplý a vlídný. Ale zde, zde se nemohlo dařit ničemu, kromě otravného hmyzu. Cizokrajný jezdec se otočil v sedle a mále spadl, když se kůň ohnal po hejnu komárů. Kolona čítala několik mul, obtěžkaných nákladem, který hodlal daleko na severu směnit za jantar a jiné netradiční zboží. Měnil by klidně i zde, jen aby se mohl vrátit zpět, avšak v tomto kraji nemohlo být nic, co by jej uspokojilo. Rozhlédl se okolo a otřásl se chladem. Jakoby ho les sledoval. Les plný místních netvorů a ďasů. Nervózně překontroloval muže v zářivých helmicích se štíty a kopími. I jeho stráže jakoby vycítily nepřátelství bohy zapomenutého kraje. Neklid se přenesl i na zvířata a kupcův kůň vyděšen nečekaným pohybem jezdce se vzepjal na zadní. Jezdec bez opory nohou se zoufale snažil udržet v sedle, avšak jeho marná snaha jen oddálila nevyhnutelné. Dopadl na rozbahněnou lesní pěšinu a pád mu vyrazil na pár okamžiků dech. Hvozd se zasmál. Nějaký lesní běs či ďas, stvůra z legend se smála jeho pádu. Rychle se vydrápal na nohy a za pomoci otroka se opět dostal do sedla. Spěch s jakým se kolona snažila místo opustit, byl doprovázen lesním smíchem. Pryč. Pryč z tohoto místa. Proklet budiž mystický jantar, který zlákal kupce tak daleko od domova. Kolona pozvolna zmizela v zákoutí. Malé děvče, s tváří umazanou od lesních jahod, které i brzy z jara dokázala najít na prosluněných paloucích, se přestalo hýkavě smát legračnímu muži, oblečenému do bílé řízy a ověšenému prapodivnými šperky. Děvče se opět usmálo při vzpomínce na vyděšený obličej a zvedlo se z hustého křoví, odkud pozorovalo stezku. Je čas jít domů. Popadla misku s nasbíranými jahodami a vyrazilo směrem k osadě. V záblesku slunečního paprsku si všimla něčeho lesklého, zářivě lesklého na stezce. Na místě, kde se ten podivný muž vyválel v blátě, nalezla zvláštní, jako zlato zářící dýku. Dívenka si ji chvíli prohlížela a pak ji zastrčila za opasek. Až se vrátí, dá ji otci. Nebo si ji nechá. Vesele si poskočila a za pobrukování se vydala k malé osadě, která byla jejím domovem…. ….zda se jezdec s mulami obtíženými nákladem dostal až k severnímu moři a směnil své cizokrajné zboží za zkamenělou pryskyřici se nikdy nedovíme. Stejně tak se nikdy nedovíme, zda se vrátil zpátky ke svým vozům, stojících v osadě nedaleko Bílých skal na jihu a pak dál až k teplému moři. Zahaleno tajemstvím zůstane navždy zda skutečně ztratil dýku na blátivé cestě kdesi mezi rozlehlými meandry či zda ji nesměnil za zboží hned v první osadě. Nedozvíme se ani to, zda dýka patřila k trofeji, kterou si z jeho těla vzal bojovník ověšené bronzovými ozdobami, aby ji pak pohřbil společně se svým synem, aby neodešel do zásvětí beze zbraně. Začátek nám zůstane zahalen mlhou času. Avšak po nekonečných dnech, měsících a létech, které přečkala, bezpečně uložena v zemi na ni opět posvítilo slunce. Krajem se rozlehl veselí dívčí smích. Otočil jsem se, ale nikde jsem nikoho neviděl. Usmál jsem se, když jsem ucítil vůni prvních lesních jahod…..