Stříbrný přívěšek.

Stalo se to tak a nebo jinak,nechám na Vás přátelé.

Píše se nějaký rok první poloviny dvacátého století a ve zlatnické dílně Jablonecké bižutérky právě dokončil zručný rytec rytinu na stříbrném přívěsku. Přívěšek je poté vložen do krabičky a s dalším zbožím odeslán do nějakého krámku se zlatnickým zbožím. Zřejmě ve výkladu padl do oka kolem jdoucímu muži či chlapci a ten ho po chvilce váhání(nad cenou) kupuje a neznámá slečna či paní dostává krásný stříbrný přívěšek (možná k svátku ,možná k narozeninám a nebo jen tak pro radost) S hrdostí ho nosí dlouhá léta na řetízku na svém krku, nikdy ho nesundavá a on jí každý den připomíná ten nádherný okamžik, kdy ho poprvé zavěsila na svůj útlý krk. Z dívky se stává žena z ženy stařenka (nevíme)ale po dlouhých letech nošení s očko přívěsku notně zeslabilo a jednoho dne prasklo. Jestli to bylo při práci na poli, nebo jen při procházce po dávno zaniklé cestě také nevíme. Přívěšek byl ale pro ni navěky ztracen!!! Dlouhá léta byl poté zakrýván vrstvami ornice, opět jarní orbou vyzvednut na slunce a v podzimních plýskanicích zase ukryt do hlouby pole. Tento koloběh se opakoval dlouhá desetiletí, ale želízka radlic a pluhů se mu obratně vyhýbala, takže i po tak dlouhé době byl prakticky netknutý a neponičený. Až jednoho dne se na poli objevil takový divný chlapík, mával do stran jakýmsi klackem, s talířkem na konci ,občas něco vyrýpnul a schoval do kapsy, občas hodně nadával na spousty bordelu ukrytého v ornici a najednou……………??? Pod přívěšek, který byl v tento okamžik ukrytý asi deset centimetrů pod povrchem zajela lopatka a s hromádkou ornice byl opět na slunečním světle. Snad v ten samý okamžik ho již svíraly prsty toho chlapíka ,který z něj rychle otíral zbytky hlíny a při pohledu na tu nádhernou rytinu se tetelil štěstím a radostí z tak krásného nálezu. Ještě týž den byl vyčištěn a uložen do krabičky k dalším předešlým nálezům, které stály zato, aby byly uloženy. To by asi tak mohl být konec příběhu stříbrného přívěsku přátelé-mohlo se vše stát takhle, zřejmě bylo vše zcela jinak, ale to je vlastně jedno, pravdu se již nikdy nedovíme. Ale vše by mělo mít dobrý konec. Po několika letmých narážkách mé milované polovičky ,,nechceš mi ho věnovat?“ bylo rozhodnuto. Přívěšek putoval k jedné šikovné zlatnici, ta vyrobila nové očko na zavěšení, nádherně ho vyčistila a vybrala k němu pasující řetízek a výsledek můžete posoudit sami. A tímto se koloběh přívěsku uzavřel, opět ho nosí někdo s láskou a hrdostí na krku a on jí každý den připomíná ten okamžik ho poprvé spatřila a později zavěsila na krk. Přeji Vám všem spousty krásných nálezů s příběhem třeba vymyšleným jako je tento a spousty rozzářených očí, když je někomu věnujete.