Kornilovci

Bojovníci beze strachu.

Už jsme tu psali o 1. čs. úderném praporu. Co se týče tohoto válečného umění vycházejícího z tradic úderných (elitních) jednotek, ovládali ho ještě Češi sdružení v čs. ženijním praporu nazývaní Čeští Kornilovci (pojmenovali se po generálu Kornilovu), kteří bojovali v řadách bělogvardějské Dobrovolné armády proti bolševickému Rusku. Čeští Kornilovci jsou dnes naprosto zapomenutou etapou naší slavné vojenské historie. Proč? Odpověď není zase tak složitá. Kornilovci se už totiž nelíbili ani První republice a prof. Masarykovi, jelikož se jednalo o útvar bojující na jihu Ruska pod ruským velením, to znamená pod velením monarchistickým, který byl navíc zcela odtržen od čsl. legií v Rusku a nepodléhal tak velení čs. armádního sboru. Nelze se proto divit, že když nebyli Čeští Kornilovci oblíbeni ani za První republiky, tak že byli v době komunizmu přímo nenáviděni. Z těchto důvodů tak upadli po desítkách let zatemňování do úplného zapomnění. Je proto nejvyšší čas přinést světlo a zaplnit jím prázdné stránky naší vojenské historie.

Adamova Hlava. Toto nosili kornilovci na levém rukávu

Čeští Kornilovci byli vedle 1. čs. samostatného úderného praporu jedním z mála elitních útvarů v celé české vojenské historii. Válečné umění Kornilovců vycházelo z vojenského umění úderných (elitních) jednotek armád 1. světové války. V Rusku založil za 1. svět. války úderné jednotky generál Lavr Georgijevič Kornilov (narozen 30. srpna 1870, zemřel 13. dubna 1918) velitel 8. ruské armády.

V průběhu jara 1917 do těchto jednotek, speciálně do slovanského úderného oddílu, který se v květnu 1917 změnil na úderný prapor a počátkem srpna 1917 na 1. slovanský úderný pluk, začal generál Kornilov přijímat Čechy. Generál Kornilov, tento slavný sibiřský kozák, byl totiž velkým Čechofilem a měl Čechy rád, protože mu právě oni zachránili život.

V červenci 1917 už existovala celá rota Čechů pod velením štábního kapitána Mejstříka a začátkem září 1917 to byly již dvě roty Čechů číslo 13 a 14. Po jmenování Kornilova vrchním velitelem ruské armády v roce 1917 vykonávaly tyto roty strážnou službu v jeho stanu. Stejně jako ostatní příslušníci tohoto oddílu se i tito Češi nazývali podle svého velitele Kornilovci.

Češi v jednotce gen. Kornilova, kterých bylo přibližně 120, se jako příslušníci úderných sil gen. Kornilova zúčastnili v rámci Kerenského ofenzívy v červenci 1917 bitvy u Stanislavova, kde zvítězili. V rámci této ofenzívy se odehrála 2. července 1917 i slavná a známá bitva u Zborova, kde zvítězila Čs. střelecká brigáda. Na rozdíl od čs. brigády, jejíž účast na Kerenského ofenzívě je známá, však účast českých Kornilovců nebyla nikdy příliš propagována (a po roce 1948 už vůbec ne).

Zastavme se proto na chvíli u Českých Kornilovců a povězme si něco ve stručnosti o jejich účasti na Kerenského ofenzívě. Rotu Českých Kornilovců, která se nenazývala jinak než “setnina smrti”, dal gen. Kornilov zformovat přes zákaz Kerenského v haličských Černovicích z českých zajatců a vřadil ji do svého 1. úderného praporu pod velením škpt. Něženceva. Když pak gen. Kornilov se svou 8. armádou prolomil 6. července 1917 za Stanislavovem frontu a obsadil pevnost Halič, Kaluž a začínal ohrožovat Lvov, nacházeli se Čeští Kornilovci v centrech bojů. Rota Českých Kornilovců, kterých bylo jak už jsme výše podotkli asi 120, se pod velením kpt. Mejstříka po krátkém výcviku zhostila důležitého úkolu rozvědčíků. Dne 8. července se rota zúčastnila boje o obec Jamnicu, kde kolem 15. hodiny prolomil úderný prapor Kornilovců spolu s kozáckou baterií všechny tři linie nepřátelských zákopů a postoupil přibližně o 6 km za Jamnicu. Čeští Kornilovci pobyli na frontě s úderným praporem až do 19. července 1917, kdy byli dáni do zálohy. Českým Kornilovcům tak právem náleží uznání, že se současně se svými krajany bojujícími u Zborova zúčastnili na jiném úseku fronty bojů na straně Spojenců proti Německu a Rakousko-Uhersku.

Vítězný postup armády gen. Kornilova, jež pronikla nejhlouběji, však neměl dlouhého trvání. Kornilov neměl dostatek svěžích záloh a musel proto 15. července 1917 pro nespolehlivost sousedních útvarů zahájit sám ústup, aby nebyl napaden z boku. Okolní ruské divize byly totiž už tak demoralizovány bolševickou agitací, že samovolně opouštěly své pozice a jejich ústup se měnil v útěk. Za této situace se ještě Čeští Kornilovci zúčastnili za ústupu Haličí výzvědné činnosti.

Zde je ještě nutné připomenout, že gen. Kornilov zosnoval v září 1917 tzv. Kornilovův puč, kdy se svými věrnými jednotkami táhl na Petrohrad, kde chtěl svrhnout stále více se bolševikům podřizující Prozatímní vládu. Gen. Kornilov totiž věděl která udeřila. Chápal, že politická situace a atmosféra v Petrohradu spěje k bolševickému převratu a chtěl mu tak předejít. Před Petrohradem však byla jeho vojska zadržena bolševiky a vyzvána, aby neuposlechla rozkazu. Ve vojsku nastal zmatek a bolševický rozklad zapůsobil mocně i na něj, takže se převrat nezdařil. Nezdar Kornilovova puče měl tak dalekosáhlé následky pro celé Rusko, Evropu a svět. Bolševizmus se nepodařilo v pravý čas zlikvidovat, v říjnu 1917 zde proběhl převrat a Rusko se na celých 70 let stalo se svou komunistickou filozofií zdrojem neklidu pro celý svět.

Před ústupem z Ukrajiny odešla jedna část dobrovolců, Kornilovců, k 4. čs. pluku, kde z nich byla vytvořena 4. rota a při 12. rotě plukovní hudba. Druhá část přešla z jara 1918, po převzetí moci v Rusku bolševiky, na Don, kde se zúčastnila bojů proti rudým, a to pod gen. Kornilovem v tzv. Dobrovolné armádě. V Dobrovolné armádě se nacházeli ti Češi, kteří se nemohli v Rusku spojit s Československým armádním sborem, protože mezi nimi a územím ovládaným Čs. armádním sborem leželo území ovládané bolševiky.

Čeští Kornilovci prodělali mnoho bojů s bolševiky, včetně bojů o Kyjev, dnešní hlavní město Ukrajiny. Na svých uniformách nosili na levém rameni, stejně tak jako úderníci 1. čs. úderného praporu, umrlčí lebku - tzv. Adamovu hlavu, na znamení toho, že se nikoho a ničeho nebojí. Adamovu hlavu měli ještě doplněnu v azbuce psaným nápisem Kornilovci a zkříženými meči.

O náladě českých Kornilovců svědčí i tato optimistická píseň:

“Kornilovců roty jdou, prapor jim vlá nad hlavou. Kornilove slavný reku, veď nás Čechy do útoku, chcem se bít za Rossiju, za Čechiju i zemřít... Bohdá my se s ním probijem do Prahy, až vyhrájem s Kornilovem nad vrahy...”

Za zmínku stojí, že dnes na Donu (jihu Ruska) se znovu formují kozáci a mnozí z nich se znovu stávají Kornilovci.

Hodně Čechů - Kornilovců, tvořících tento vojenský útvar, pocházelo z jihu Ruska, zemědělského osídlení v okolí města Novorasiijsk. Koncem 19. století se jich sem hodně přistěhovalo, takže na začátku 20. století tvořili 20 - 30 českých vesnic. Kromě toho zde vznikla v Novorasiijsku na začátku 20. století česká čtvrť.

Češi bojovali v Dobrovolné armádě statečně. Za to se bolševici Čechům, kteří zůstali v Rusku, pomstili ve 20. a 30. letech jejich vyhlazováním a další perzekucí, takže dnes zde z českého osídlení zbyly jen skromné zbytky. Ze 100.000 Čechů nacházejících se na začátku století v carském Rusku jich dnes na území bývalého SSSR zbylo jen 20.000... Zbytek Čechů, až na 46.000, kteří se přestěhovali či emigrovali v průběhu 20. století ze SSSR do českých zemí, byl bolševiky ve 20. a 30. letech za Leninova, Trockého a později Stalinova teroru genocidně vyhuben.

Čeští Kornilovci stejně jako legionáři byli součástí I. odboje. Část z nich se na začátku 20. let vrátila přes Rumunsko, kde pomáhali obnovit pořádek a zákonnost, do Československa. Zde z nich byl při unifikaci čs. armády vytvořen 10. hraničářský prapor a jejich úderná síla stejně jako u 1. čs. samost. úderného praporu zanikla. Nebyl nikdo s kým by se Kornilovci podělili se svými zkušenostmi. Čs. armáda o ně neměla zájem a ztratila tak příležitost vychovávat si a vycvičit si vlastní elitu armády.

Dnes po více jak 80. letech, v době duševní prázdnoty, vnuci a pravnuci české generace, která pamatuje tyto hrdinné české bojovníky, nachází toto duchovní bohatství, krásu jejich života a lásku ke své vlasti. Z tohoto duchovního bohatství čs. legionářů plyne životní energie, síla a vůle jít směle v před s myšlením, že záleží jen na nás.

Na tradice čs. legií navazuje dnes v České republice řada klubů vojenské historie a jednotlivci, ale speciálně na tradice 1. čs. samostatného úderného praporu a Kornilovců navazují kluby vojenské historie Českoslovenští úderníci a Rota Nazdar. Klub vojenské historie Českoslovenští úderníci, jehož část členské základny je v Jindřichově Hradci, vznikl koncem roku 1997 při 80. výročí vzniku 1. čs. samostatného úderného praporu. Za dosavadní dobu existence KVH Českoslovenští úderníci byla jeho nejvýznamnější akcí účast na rekonstrukci bitvy čs. legií u Bachmače, uskutečněné dne 18. července 1998 a 17. července 1999 v Kamenickém Šenově, kterou pořádal KVH Rota Nazdar.

Při ukázce bojů v Kamenickém Šenově dne 17. července 1999 KVH Českoslovenští úderníci ukázal boj úderných (elitních) jednotek 1. světové války, včetně nenadálých prudkých přepadů nepřítele, doplněné samozřejmě bodákovými i granátovými útoky. Dále se KVH Českoslovenští úderníci spolu s Armádou ČR zúčastnil dne 28. října 1998 odhalení pomníku Praha svým vítězným synům.

Autor: ing Vilém Vácha

Spoluautor: M. Sviták

Poutavé vyprávění českého herce Zdenka Štěpánka o jeho púsobení v ČS legiich na Rusi:

http://www.radio.cz/cz/clanek/116356

Znak Kornilovců

Generál Kornilov

Legionáři

Legionáři

Legionáři

Legionáři