Expedice Jih

Málo nálezů, hodně zážitků

Nazdar kanci!

Podávám zprávu o jižanském hledání. Už jsem zde mnohokrát zmínil stavy a četnost nálezů z jihočeských polí. Tentokrát nebudu. Tak to prostě je, karta leží a hra běží. 

Na chalupě jsem navzdory nepřízni počasí pokoušel štěstí na "tolarovém" poli. Světe div se, nikdo tam tyto mince z plezíru nerozhazoval a jednalo se tedy pouze o náhodnou ztrátu. Padlo pár obyčejných arsenbronz knoflíků, ucházející křížek a hromada mrtvol. Pikantní kulturní vložku představovalo uzamčení auta s klíčky uvnitř, čímž první den hledání skončil a začal den točení volantem. Náhradní klíčky je sice dobré mít v bezpečí doma, ale pokud jste skoro na druhém konci republiky, žádná hitovka to také není...

Jiná pole v následujících dnech toho nevydala o moc víc. Hliníkové hasičské odznaky, postrojové přezky a další hromadu sežraných měďáků. Chodil jsem poctivě kdykoliv to počasí umožnilo, ale políčka k mému zápalu zůstala chladná a netečná...

Nastal čas vyrazit na dlouho plánovanou akci s Mtabasem. Od písečných polí u rakouské hranice jsem si sliboval alespoň lepší stavy. Vzhledem k děsivé předpovědi počasí odpovídající zhruba polovině listopadu jsme původně zamýšlenou několikadenní akci museli zredukovat na dvoudenní hledání s přespáním v autě (každý spal ve svém, protože se v noci rád tulím lhostejno ke komu). 

První ranní signály na písčitém poli byly velice slibné. Pěkné měďáky a dvouhellery, krásně zdobené AB knoflíky. Po necelé hodině jsem našel 20 krejcar Františka Josefa a tak jsem podlehl mylné představě, že toto pole je plné krásných příslibů.

Po několika hodinách kopání odpadu jsme se rozhodli pro změnu lokality. Ovšem pohraničí jsou především rozsáhlé pastviny, což ze satelitních snímků není jasně patrné. Téměř všechna předem vytipovaná pole byly právě pastviny, potopená ve vodě, nebo příliš vzdálená od písčitého podloží. Po krátké projížďce jsme se vrátili na stejné pole, jen na jeho druhý konec. Opekly se klobásy, popilo pivko a pokecalo. Před vytrvalým deštěm jsme se schovali pod mohutné duby a tak jsme byli relativně v suchu. Když déšť ustal, šli jsme zase hledat. 

Situace se ovšem změnila a na stejném poli, kde jsme ráno nacházeli ucházející měďáky, jsme začínali nacházet beznadějné, typicky jihočeské mrtvoly. Přitom druhý konec pole byl na dohled asi 200 metrů. Nechápali jsme. Blížil se večer a tak bylo na čase odjet a připravit se k noclehu. 

Místo jsem měl vybrané a osvědčené, s Lenkou jsme zde v minulosti několikrát stanovali. Tentokrát bylo ale všechno jinak. Po vydatných deštích byla příjezdová cesta rozbahněná a začátek louky jeden velký rybník. Byla už tma a když jsem se snažil vyhnout obří kaluži, auto na podmočeném svahu ujelo přímo do ní. Při pokusu vyprostit se, se auto zahrabalo a sedlo na spodní kryt motoru, zatímco koly jsem vyhrabal zbývající bahno pod nimi. Konečná. Tak mě Mtabas zase tahal z louže. Pomalu se z toho stává hodně blbá tradice. Díky moc, kamaráde!

Když jsme se konečně vyhrabali z blátivé pasti, vybrali jsme bezpečné místo u pískovny. Tam už to byla pohodička. Vykoupal jsem se, něco se pojedlo, zapálil oheň a pak začal Mtabas rozlívat do panáků jakýsi průzračný elixír, vonící po švestkách. Kecalo se do půl druhé a pak jsme se odebrali do svých kočárů upadnout do mdlob.

Druhý den se vyskytla potřeba utišit permoníky v hlavě růžovým práškem. Vyrazili jsme na stejné pole, pro změnu na ten lepší konec. Bylo zataženo, ale alespoň nepršelo. Mtabasovi po chvíli padl 10 krajczár. Trochu unavený a mdlý, stejně jako my. Našlo se ještě pár pěkných arzenbronzáků, prvorepublikový čepičák a běžné mince. Den utekl jako voda a tak bylo na čase vydat se na další cestu. Mtabas jel domů přes 300 kilometrů, já to měl na chalupu necelých 90. Kdyby nic jiného, tak uhlíkovou stopu jsme zanechali pořádnou. 

Ne vždy jsou zážitky s hledáním a kolem něj příjemné. Často jsou to nervy, frustrace a jiné, pořádně vypjaté chvíle. Pořád je to ale veliké dobrodružství, ze kterého vznikají nezapomenutelné zážitky a ocelově pevná pouta mezi lidmi.

Martine, ještě jednou moc děkuji!

Ať se daří!