Co roste v lese

aneb, když se štěstí unaví a Velký Mrcas slituje

Zdravím obec hledačskou!

Již velmi dlouho jsem na tento web ničím nepřispěl. Ono taky nebylo pořádně čím. Na toulky s detektorem moc času nezbývá, nálezů poskrovnu a času sednou k počítači a napsat nějaký smysluplný příspěvek, také moc není. Ale Velký Mrcas se jednoho dne nade mnou slitoval a pod cívku mi přihodil zatím můj největší životní nález. Bylo to 16. února tohoto roku. Dlouho jsem nikde nebyl, ruka mě svrběla a tak jsem opatrně doma naznačil, že bych šel na chvilku do lesa. Kupodivu moje hodná paní souhlasila. „Však běž, dneska určitě něco pořádného najdeš.“ Vyrazil jsem na lehko a na chvilu, trocha pití, žádná svačina. Dopoledne v lese nestálo vůbec za nic, alespoň z hlediska nálezů. Ale bylo tam krásně, hlavně klid a mír všude vůkol. Kolem poledne jsem uvažoval o tom, že nastal čas na návrat. Ještě chvíli jsem propátrával takový pěkný lesík, ale větší množství alobalů v hrabance mě odradilo od dalšího průzkumu této lokality. Otočka a davaj dom. Najednou moji pozornost upoutal další lesík za lesní cestou. Takový hustý, nepěkný, na zemi samá větev, těžko by se v něm s detíkem hledalo. A v tu chvíli nastal ten zajímavý kouzelný, nepopsatelný okamžik. Prostě nevím, proč jsem do toho lesíku vstoupil. Byl jsem už unavený, byla zima, normálně bych do tak zabordeleného prostoru nevstoupil. Tedy mnoho důvodu se takovému místu vyhnout. Proč jsem tam tedy šel? Náhoda, intuice, šestý smysl, vnuknutí, zásah s hůry, přeberte si to jak chcete. Několik metrů od cesty signál. Tak jsem hrábnul kerimkou do hrabanky a koukám jak tele, kus silného zkorodovaného měděného drátu. Už už jsem chtěl do něj kopnout, pak jsem se podíval blíž a nevěřil vlastním očím. On to byl dlouhý, roztažený, tordovaný bronzový nákrčník. Srdce se mi rozbušilo, ale zachoval jsem chladnou hlavu. Nákrčník jsem dal bokem a znovu nad místem máchl cívkou. Další signál. To už mi došlo, že tam toho zeleného bronzového bude asi víc. Skutečnost však předčila veškerá moje očekávání. „Hlavně zachovat klid a dál nekopat“, říkal jsem si. Z mobilu jsem zavolal svému známému archeologovi a celou situaci mu vysvětlil. Sdělil mi, že se na místo co nejdřív dostaví i s asistentkou. Z toho „co nejdřív“ nakonec byly téměř tři hodiny. Nakonec jsem mu musel nadiktovat i souřadnice, aby mě v tom lese vůbec našel. Dále jsme se dohodli, že v žádném případě už nebudu kopat, ale jelikož mám zkušenosti z vykopávek, mohu pomalu a opatrně místo nálezu začišťovat a případný depot preparovat. A tak jsem preparoval. Jelikož jsem sebou neměl fajnovější nádobíčko, tak jsem opatrně použil kapesní nožík a větvičku, jejíž konec jsem seříznul na plocho. Nakonec jsem čekal tři hodiny. Hladový, promrzlý, cigarety vykouřené. Ale povedlo se a výsledek stojí za to. Depot byl řádně zdokumentován, popsán a odborně vyzvednut a skončil tam, kde skončit měl. V muzeu, kde byl vystaven i s popiskou a mým jménem. On byl totiž nalezen několik dnů před otevřením výstavy o historii šperku a tak ten nález přišel zrovna náramně vhod. Depot byl uložen velmi mělko, v podstatě těsně pod hrabankou. A tak při pomyšlení na to, co by se mohlo stát, kdybych tou kerimkou praštil do země trochu více, mě doslova polil studený pot.

A ještě nějaké odkazy:

http://sumpersky.denik.cz/kultura_region/na-tri-tisice-let-stary-bronzovy-poklad-upozornil-detektor-kovu-20150422.html,

http://zpravodajstvi.sumpersko.net/Vlastimil-Flasar-nasel-unikatni-praveky-poklad-7305/clanek/Kultura,

http://www.muzeum-sumperk.cz/index.php?item=cinnost/publikacni-cinnost/odborne-clanky/&larticle=4183

Tak ať vám to občas pípne, stejně jako mě.