Hezky napsáno, gratulace k nálezu.
Říman prosincovej
Na úvod: Minci jsem nečistil – dočistí si ji v muzeu.
Zdravím všechny lovce pokladů. Nemohl jsem si představit lepší zakončení mé první sezóny s detektorem, než právě tento nález. Potom, co jsem v létě našel svůj první celý stříbrňák Františka II., jsem si přál k němu do konce roku najít ještě jednoho brášku. A co se nestalo...
Když jsem si před časem pořídil detektor, dal jsem si cíl – patřit mezi ty, kteří dělají hledačům dobré jméno. Lákalo mě hledat a objevovat, se zatajeným dechem dohledávat signály a doma potom šmejdit po netu, abych zjistil, co jsem vlastně našel. A jak to tak bývá, začátky byly příšerné. Hodiny strávené v zimě, větru a dešti přinášely jen bezcenné odpadky. Asi nikdy nezapomenu na den, kdy jsem ale našel první „starší“ minci. V lese, kde jsem v koutku duše doufal v nálezy z doby římské, jsem vykopal měďák. Když jsem ho promnul mezi prsty, objevila se hlava panovníka a opis v latině. Adrenalin vystoupal do obrovských výšin a já minci schoval do kapsy a hledal dál. Tehdy jsem ještě o římských mincích nic nevěděl, tak jsem až doma zjistil, že na minci je císař František II. Krejcar z roku 1800 mi i tak udělal velkou radost a hlavně mě donutil přemýšlet o tom, proč do mince někdo udělal dírku a jak je možné, že je v tak krásném stavu, když stejný krejcar, vykopaný o metr vedle, byl téměř k nepoznání.
Mezitím uplynulo mnoho dní a já přečetl tisíce stránek o mincích, pokladech, bitvách, stezkách, no prostě o historii míst, kde jsem vyrůstal, kudy často chodím a vůbec o nich nepřemýšlel jako o místech, kde se psaly ty nejstarší dějiny. Mnohokrát jsem se spálil a myslel si, že jsem objevil něco starého a vzácného. Protože pokud člověk nenajde minci, na které je letopočet, může jen těžko určit přesné stáří nálezu. Vždycky to bude jen „vypadá to na...“, „tyhle se vyráběly ve století…“, „podle starých knih to je…“ Proto je pro mě historie zajímavá i tím, jak málo o ní víme i přes to, jak dlouho se jí věnujeme. Není to matematika – není konstantní – a co platilo jako dogma před lety, nemusí platit dnes. Možná bychom se divili, kolik novodobých předmětů obdivujeme při návštěvách muzeí a myslíme si, že jsou stovky nebo tisíce let staré. Já sám jsem začal od doby, kdy jsem si pořídil detektor, často navštěvovat muzea. Ne proto, že jsem potřeboval zabít čas na rodinné dovolené, ale proto, abych se dozvěděl více o historii, a taky proto, že mě zkoumání dějin začalo ohromně bavit. Každá návštěva muzea mě posunuje o kousek dál. A pak, když vyrazím s detíkem do terénu… Okamžik, kdy najdu minci může znamenat nález dílku do skládačky, kterou se archeologové snaží poskládat. A proto se držím slov pana Jiřího Militkého o tom, jak je důležité ohlašovat archeologům všechny nálezy římských mincí. A nejenom jich...
A jak jsem já našel ten svůj poklad? Ze starých knih jsem si vytipoval místa, kudy mohla dříve vést zemská stezka. Kupodivu podél řeky… No a pak už zbývalo jen strávit stovky hodin hledáním, čištěním lesů od smetí, naježděním stovek kilometrů autem a můj „poklad“ byl na světě. Nakonec mě neodradilo ani to, že všude bylo bláto a bylo jasné, že si s sebou domů odnesu i spoustu bahna. Já si ale říkal, že bahno je vlastně super oproti houfům krvežíznivých komárů, klíšťat a klošů při hledání v létě. První minci jsem našel celkem rychle a asi po dvaceti minutách hledání jsem držel v ruce socialistickej desetihalíř. Při čištění druhé nalezené mince jsem měl větší očekávání, ale nakonec „jen“ 50 haléřů. Když jsem po hodině a půl hledání sbíral už jen brokovky, rozhodl jsem se pro návrat domů s tím, že budu cestou ještě máchat a brát jen „pěkný“ signály. Les se najednou stal neprostupným a já v duchu proklínal detektor. Před očima se mi promítaly záběry z hledaček zkušených kolegů z jůtůbu, jak procházejí krásným rovným lesem, kde jen občas kazí dokonalý povrch nějaké to borůvčí a oni tahají jeden stříbrňák za druhým. Ve chvíli, kdy se i zaječí stopy stočily z lesa směrem k poli, jsem vyměkl a rozhodl se les opustit (našel jsem křovisko, kudy prosvítalo nejvíc světla, otočil se zády a skrčený jsem se prodíral ven). Pár stovek metrů ode mě už byla silnice, kde občas projelo auto. I přes to, že jsem ztratil svůj „lesní klid“ jsem se rozhodl ještě párkrát máchnout při návratu podél lesa. První signál se mi v blátě nepodařilo dohledat. Všechny hroudy i díra najednou nechávaly detík v klidu a mlčela i dohledávačka. No nic, stane se, jdu dál. Další signál bylo železo – to nekopu. Při dalším signálu jsem si řekl, že to bude ten den můj poslední. Vyoranou hroudu jsem otočil vzhůru nohama a když se signál ozýval v hroudě, začal jsem dohledávat. Zanedlouho se ozvala dohledávačka a bylo jasné, že jsem blízko. V ruce mi po chvíli zbyla už jen malá hrudka a já promnul mezi prsty kousek kovu. „Hmm, knoflík,“ projelo mi hlavou, když jsem zahlédl velikost a tvar. „Asi německej zinkovej,“ pomyslel jsem si, ale než jsem dokončil myšlenku, zjevila se mi hlava panovníka. Promnul jsem minci ještě jednou a zahlédl zřetelný opis, a když jsem minci otočil a hleděl na tu stojící krásku, bylo mi jasný, že se mi splnil sen. A i když jsem od první chvíle věděl, že se u mě neohřeje a poputuje do muzea, cítil jsem se jako bych vyhrál milión ve sportce. V tu chvíli nebyl na světě šťastnější člověk. Rozhlédl jsem se, jestli mě nepozoruje nějaký myslivec a nepošle mi broky do kožichu, zaměřil jsem GPS a začal odstraňovat bláto ze všech nástrojů a přístrojů. Minci jsem uložil tak, aby se nepoškodila a rozhodl se, že zbytek čistění nechám na odbornících, abych minci nepoškodil. Doma jsem ji potom porovnal se suvenýrem, který jsem si v létě za stovku koupil v muzeu v Mušově – s přívěskem ve tvaru mince Marka Aurelia. Měly stejný tvar i podobnou podobiznu císaře, jen ten můj nově nalezený patřil Commodovi. „Ááá, syn Marka Aurelia,“ vygůglil jsem si doma. V koutku duše jsem si přál najít právě Marka Aurelia, ale v tu chvíli mi ani to, že to byla mince jeho syna, radost nijak nepokazilo.
Další příběh mince už se bude psát v rukou archeologů, kterým tímto děkuji za skvělý přístup, a já přemýšlím, jak svůj příběh ukončit. Snad jen slovy, která se mi honí hlavou: „A prý že se sny neplní!“
Coin data
| Identified coin: |
Commodus (177–192) – Denarius (Denár) (č. 2604)
|
|---|
User feedback
| Diameter: | 17,5 mm |
|---|---|
| Mintage area: | Řím (1 názor) |
| Ruler: | Commodus (177–192) (1 názor) |
| year of mintage: | |
| Nominal: | Denarius (Denár) (1 názor) |
| Material: | Stříbro (Ag) (1 názor) |
| Coin ID: | Commodus (177–192) – Denarius (Denár) (č. 2604) (1 názor) Rookieee: 2604 |
Log in and help identify this coin.
Photo
Circumstances of the finding
| State of soil: | Wet |
|---|---|
| Depth of the finding: | 10 cm |
| Used detector: | Deus II |
| Submitted to: | Muzeum východních Čech v Hradci Králové |
30 votes
30 votes
Post
Dobrý kop👍
Pěknej kopanec a ještě lepší psaní 
Tohle čist je po 14 pivech nad moje síly,ale mince super!!!👍😁
Zdenale, dej si koralku, to Ti zjasní oko 
Hezky povidani i mince. Parada za palec 
Krásný nález, gratuluji 👍
A dávám palec nahoru za tu slohovou práci, že ty budeš stejný grafoman, jako já 
Sice u těch dílků do skládačky je to taková naivní představa v souvislosti s touto mincí, ale budiž, je krásné snít, tak sněme všichni dál společně
Skvěle napsaný a gratulace k denáru z lesa. Mám pocit, že je to skoro čistě doména hradecka (potažmo ještě Moravy), nacházet římany a koníky v lese.
Nevím, jak jinde, ale zde spíše na poli. I když poslední kelt v lese mě zatraceně překvapil. Ne v hlubokém a temném, ale skoro ještě v městském.
Pěkná pěkná
Pěkná mince i povídání 👍
Velmi se stotožnuji s tím co píšeš, procházení zarostlých kopců a lesů mezitím kolegové z yt rovné čisté lesy plné stříbra. Začátky plné odpadků a jeden měděný knoflík mi učaroval radost. Na konci léta též první stříbro a zároveň nejstarší kopnutá mince. A jako poslední kop byl na silvestra 3 krejcar 1812, nejvetsi kolo co jsem kopl a po ocekavani zavarovacky konecne radost. Krasné zakončení, gratulace k římanovy to jsou pro mne zatím velké cíle. Ať nám to pípá dál kolegové.
Super kop 👍 gratulace k Římanovi!
Omáčka k němu taky pěkná 👍
Děkuji za komentáře, udělaly mi velkou radost! Velký obdiv patří vám všem, kdo jste dočetli až do konce. A těm, kteří po 14ti pivech viděli text dvojmo, se omlouvám
Mince pěkná, omáčka čtivá. Díky a za 👍