Zlatý pečetítkový nákrčník, nalezený detektorem kovů ve středních Čechách

Životní nález, o kterém sní každý zapálený hledač, když na internetu mlsně hltá zprávy o zlatých nálezech v Anglii. „Škoda, že u nás něco takového‚ neroste‘“, bývá hned první myšlenka, která člověka napadne při závistivém pokukování do ciziny. Občas se ale evidentně „urodí“ i v té naší malé zemičce. A já měl tu čest, po více než dvou tisících letech, vyjmout tuhle nádheru z temnoty na světlo…

Najít něco takového mi přineslo nejen nádherný objevitelský zážitek, ale také něco málo zamyšlení. Obzvláště co se týče reakcí některých lidí na to, že jsem odevzdal. Ale hledač, který opravdu miluje historii, to má podle mě v hlavě srovnané. Ti ostatní se nejspíše ozvou v komentářích dole. Jediné co mě na tomhle nálezu mrzí je vědomí, že tohle je přesně ten okamžik, kdy si člověk řekne: tak, teď už nic lepšího nepřijde.

Cesta k nálezu

Protože auto neřídím, jsem dost závislý na tom kdo, kdy a kam mě odveze. Manželka má tend den zrovna cestu do jedné firmy a já využívám příležitosti zrelaxovat, kopnout nějaké ty knoflíky a sežrané mincičky. Prosluněný den je ideální. Vyloďuji se v náhodném lesíku. Ladím Equinox a vyrážím nazdařbůh. Bukový les, tu a tam pruh nově založené smrčiny po předchozím vykácení. Extrémně čistý les, jaký jsem už dlouho nezažil. Pár knoflíků, patrony od myslivců, nějaký ten broček, ale jinak nic.

Po hodině hledání přicházím na holinu a dávám si krátkou přestávku. Detektor tradičně opřený o lopatu, sluchátka dolů, rohlík, salám, ticho přerušené občasným pípnutí unaveného ptáka. V okolí jsou vidět nějaký čas staré stopy po technice těžařů. Kůrovcové roky daly našim lesům dost zabrat. Žvýkám rohlíky a tradičně přemýšlím o nálezech a jaké by to bylo kdyby... Poslední sousto a razím dál. Po pár krocích mi u pařezu pípne poměrně silný signál a skáče 12-16. Občas lehce zabručí železo, ale nijak výrazně. Sázím na zdeformovanou kulku, nebo zmačkaný plíšek. Není to ale hluboko.

Odkryju cca 10 cm půdy a vidím čistě žlutý kov. Před pár lety by se mi ještě rozbušilo srdce a fantazie o zlatém pokladu by se rozletěla až do nebes. Dnes už ne. Těch „zlatých“ sockorun, klik, svícnů či mosazných překvapení, už jsem měl v ruce víc než dost. Jsem v klidu. Vidím, že to žluté kolečko navazuje na „drát“ a ten vede hlouběji do země. Snažím se lehce popotáhnout za drát, ale pevně drží v zemi. Opatrně tedy kypřím půdu okolo a pak konečně vytáhnu i tu zbývající část. Držím to „něco“ v ruce, ofouknu od hlíny. Žádná koroze, ani stopy po změně barvy. Párkrát jsem už vytažené zlato ze země v ruce držel, takže vím, jak to má vypadat. Jenže nějak tomu nevěřím. Zdá se mi to na zlato příliš lehké a ten „drátek“ moc málo pružný. Přemítám. Že by opravdu zlatý nákrčník? Ne, to je blbost, o něčem takovém si můžu v našich končinách nechat jen zdát. Navíc - něco takového přeci bývá součástí pohřební výbavy a to se neválí jen tak skoro na povrchu, ne? To bude nějaká napodobenina, nebo něco modernějšího. Nákrčníky přeci nemají takové zapínání, nebo ano? No... jistota je jistota, radši to v rámci svých amatérských zkušeností zaměřím. Ten bláznivý nápad s pravým zlatým nákrčníkem mi přijde tak nepravděpodobný, že se držím při zemi, abych nepropadl hysterii. Jenže té hysterii jsem nejspíš propadnout měl...

Opatrně balím do brašny a pokračuji. Nález mi ale stále vrtá v hlavě. Ten materiál. Jako nový. Ten tvar a provedení. V duchu si stále probírám své dosavadní zkušenosti. Vše mi říká, že tohle je ono - TEN životní nález, ale nějak tomu odmítám uvěřit. Znovu a znovu se tedy vracím na místo a zkouším brouzdat s detektorem okolo. Říkám si, že kdyby to skutečně byl zlatý nákrčník, tak mohl být původně hlouběji. Nesl stopy tažení a zámek v zapínání se zdá vytržený, takže je klidně možné, že se tu promenáduji na hrobě nějakého movitého náčelníka kmene nebo druidky. Nákrčník mohl být skutečně vytažený z větší hloubky díky technice těžařů. Jenže v okolí už ani pípnutí. Panika se nekoná. Raději si doma ověřím, co opravdu mám v ruce…

Při návratu domů ještě v autě vtipkuji, že mám konečně ten zlatý poklad kompletní – manželku a zlatý nákrčník. Teprve pak doma, když beru do ruky lupu a načítám na internetu různé typy nákrčníků, mi letí tlak rychle nahoru. Konečně mi pořádně dochází, že ta nádhera co mi leží na stole, je skutečným pokladem.

Cesta k odborníkům

Další dny tedy oslovuji Marka odsud z  LP a prosím o kontakt na nějakého rozumného archeologa, který na mě nebude hned mezi dveřmi volat zásahovku. (Malá odbočka – jeden kolega hledač mi říkal, ať to neodevzdávám, že ONI mi hned udělají domovní prohlídku, protože si budou myslet, že toho mám doma víc a tajím to. Tím ONI, myslel nejspíš stát? Nevím. J) Dostávám kontakt na paní archeoložku. Domlouvám si schůzku přímo v muzeu a tím konečně začíná cesta nálezu k odborníkům. Vše probíhá v pohodové atmosféře. Dozvídám se spoustu zajímavých informací nejen z historie, ale i ze zákulisí zpracování nových nálezů i případné spolupráce. Mimo jiné se domlouváme na dohledávce přímo na místě nálezu.

Týden uteče jako voda a my se scházíme s paní archeoložkou na místě nálezu. Beru si na pomoc kolegu a ona svého. Vytyčí nám čtverec v rozsahu cca 50 metrů a my vyrazíme. Kopeme samozřejmě vše. Po pár hodinách ale nemáme nic, co by za to z mého pohledu stálo - železné hřeby, rozpadlý železný náboj kola vozu, půlku volské podkovy, jednu grešličku a pár nábojnic a kulek. Vše samozřejmě zaznamenáváme. Ani malá sonda přímo v místě nálezu neukázala nic výjimečného. Dostali jsme se až na podloží, ale žádné známky uložení, střepy, hrob či jiných stop. Nic. Lautr nic. Dohledávku prozatím uzavíráme s konstatováním, že se nejspíše jednalo o votivní dar, nebo náhodnou ztrátu.

O nákrčníku

Jedná se o pečetítkový nákrčník s tordovaným tělem. Průměr vychází cca na 150 mm, váha 63,7 g. Materiál je téměř ryzí zlato. Průměr pečetítek je 25 mm, jejich tloušťka 6 mm. Pečetítka jsou částečně dutá. Samotné zpracování je naprosto famózní. Pan zlatník se vyjádřil v tom smyslu, že i s dnešními technikami by měl problém odvést tak precizní práci. Můj odhad stáří – 3. století př.n.l.

Velkou zajímavostí pro mě je, že tordované tělo je vyrobeno ze dvou zlatých drátů, čtvercového průřezu. Myslím, že se tím dosáhlo zpevnění a větší pružnosti těla. Ale to je opět jen moje domněnka.

Nic podobného se údajně v ČR zatím nenašlo, vyjma jednoho zlomku. Přestože zlaté nákrčníky s pečetítkovým zakončením jsou v Evropě poměrně často zastoupené. Paní archeoložka našla jednu analogii – francouzský nález z roku 1841. Tento depot pěti zlatých nákrčníků obsahuje jeden kus, který je zpracováním velmi podobný tomu mému. Nemá sice trubkovitá pouzdra u pečetítek a tělo je z drátu kulatého průřezu, ale pečetítka a zámek jsou prakticky totožné. Podle dostupných informací je zlato místní, tedy francouzské. Pokud tedy ten náš vyrobila stejná dílna, má za sebou veliký kus cesty, ale to nám možná potvrdí až odborníci…

Co říci nakonec?

Výlety s detektorem my vždy přinesly mnoho nových zážitků, trochu toho adrenalinu i poznání. Přestože balancuji na hranici zákona, nikdy nebudu litovat ani minuty, kterou jsem strávil s detektorem, často v dešti, bahně či mrazu. Nález „zlatého pokladu“ a následná spolupráce s archeology, jsou pak už jen malou třešničkou za roky strávené s tímto koníčkem. A to hlavní? Bude se mi klidně spát při představě, že moje pravnoučata možná jednou navštíví muzeum a budou se kochat nad zručností našich prapředků. A kdo ví, třeba budou obdivovat právě tenhle zlatý nákrčník netušíc, že jejich praděda ho kdysi vyhrabal z hlíny vlastníma rukama...

Zdroje:
https://fr.wikipedia.org/wiki/Ensemble_de_torques_de_Fenouillet
https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/22761/1/Bakalarska_prace.pdf

Nákrčník z francouzského depotu, více info viz zdroje.