Něco z plechové krabičky od čaje

pár medailí veterána...

Dávám kolegové na pokuk pár medailí, co zbyly po mém pradědovi, a přidávám několik vzpomínek.

Praděd byl bodrý chlapík, ale již jsem neměl tu čest ho osobně poznat. Z vyprávění si pamatuji, že byl šikovný na ruce, řádný pijan, mariášník a taky zkušený rybář – pytlák. Některé vlastnosti jsem jaksi popradědil…

Narodil se v roce 1900 do chudé rodiny drážního CK zřízence. Vyučil se truhlářem a v sedmnácti letech se nechal s kamarádem dobrovolně naverbovat na vojnu. Dostal se na italskou frontu. Ostříleným kamarádům ve zbrani bylo líto nezkušených mladých kluků. Kamarádi jim po větším útoku poradili, aby zahodili pušky a s rukama nad hlavou přeběhli k nepříteli. Řekli jim „Nebojte se, běžte ku předu, zahoďte pušky a dejte ruce nahoru, oni vás nezastřelí a my taky ne“. Tak se dostali do zajetí k Angličanům, kde se měli dobře. Povalování jim skončilo, když byly v Itálii sestaveny oddíly ČS legií. Po velkých peripetiích na frontě na konci války se vrátili už do nové republiky.

Několik let po válce byla v Československu velká nezaměstnanost a praděd odjel do Francie za prací. Jako truhlář dělal ve Francii dřevěné karoserie ve fabrice Renaultu. V Paříži se dal dohromady s mou prababičkou, která pocházela z Budějic z rodiny s dvanácti dětmi. Po pár letech ve Francii se již jako manželé vrátili do Čech a praděda dostal strážní domek v naší vsi. Jako státní zaměstnanec byl jeden z mála Čechů, kteří tu před druhou válkou v pohraničí bydleli. Po Mnichovské zradě byl přesídlen s ostatními Čechy do vnitrozemí.

Za druhé války pracoval na železnici v Luštěnicích u Milovic, kde byl velký vojenský tábor a plno vojenských vlaků. Němci odjížděli na frontu, nebo se vraceli zranění ve vagonech vystlaných slámou. Zůstávalo po nich hodně zbraní i munice a děd vše sbíral a vozil na kole partyzánům. Jednou ho zastavil německý voják, ale naštěstí chtěl jen ukázat cestu a děd s ním musel jít tři hodiny pěšky, na kole pytel slámy s náboji pro partyzány. Jednou jim do domu vtrhli tři černě odění esesáci. Praděda nebyl doma, Němci rozházeli postele, vyházeli skříně i zásuvky a prohledávali jídlo i prací prášek. Děda naštěstí žádnou munici domů nenosil. Na stěně v kuchyni visela mapa se špendlíky, jak postupují armády. Rádio mělo štítek, že nemá krátké vlny, ale zezadu se dal strčit odlaďovač a bylo možné poslouchat Moskvu i Londýn. Němec, který prohledával kuchyň, si nevšiml špendlíků na mapě, ale když přehraboval příbory, našel cívku odlaďovače z rádia. Vzal jí mezi ukazovák a palec, podíval se na ni, pak na mou prababičku, její dceru a na malé miminko. Uslyšel, jak přicházejí další dva esesmani, hodil cívku do šuplíku, zavřel ho a zařval „gut fertig“ a pak odešli. Za odposlech Moskvy, nebo Londýna byl trest smrti.  Jednou přijelo na nádraží do Luštěnic německé komando. Nahnali všechny železničáře se zdviženýma rukama ke zdi a ti museli stát a čekat. Přednosta stanice se s velitelem komanda dlouho dohadoval a vysvětloval, že za ně nemá náhradu, že by bez nich byl narušený nástup vojsk na frontu a vlaky by se nevypravily včas. Zaručil se za železničáře svým životem. Naštěstí to už bylo koncem války.

Po válce se rodina pradědy vrátila do naší vsi v pohraničí. Dostali strážní domek po Němci, který zahynul v květnu v posledních dnech války při útoku hloubkařů na cisternový vlak. Pak pradědu přemluvil jeden Němec, s kterým se znal již před válkou, aby si koupil jeho dům, že bude alespoň vědět, kdo v jeho domě bydlí. Dům máme v rodině dodnes.

Toť něco z vyprávění z válečných let.

V šedesátých letech praděda jedné noci zahynul pod koly nákladního vlaku. Šel z mariáše a našli ho na místě, kde neměl být a výhru z karet u sebe neměl. Praděda miloval život a nad jeho smrtí bude navždy viset otazník.

Nějaké medaile do krabičky za léta přibyly, ale já tyto věci nesbírám, je to „jen“ rodinná památka. :)

Svatební foto z Paříže / tu uniformu si pamatuju, ale kde skončila...

ČS legie v Itálii

další

něco k tomu přibylo od kamarádů dědy