Můj první...Franz Tietze

Nedávno jsem tu viděla příspěvek, kde jeden z kolegů psal “Nikdy neříkej nejdu.” a měl pravdu.

Včera mě Petr tahal pípat, i přesto, že se mi vážně nechtělo. Sotva jsem se probrala po noční, chtěla jsem uklízet, vařit a udělat něco doma. To, že jsme neměli teplou večeři a je tu svinčík nám bylo nakonec úplně jedno. V půli cesty po louce, kdy jsem stále postrádala chuť k pípání, jsem si zalezla do lesíku co vedl podél louky a po krátké chvíli se ozývalo “Zlato! Já mám pečetítko!!!”. U Petra bylo vidět jak nadšení, tak vztek, protože na tom místě byl už několikrát, dost na tom, že to byla povrchovka zahrabaná v listí. Místo nálezu je bývalé vojenské cvičiště. Petr tam našel v předešlých dnech několik minometek a já bronz, který jsem přidávala před pár dny. Pečetítko patřilo jistému Franzi Tietzovi, náš odhad byl, že to byl tedy voják. Po pátrání na internetu jsme zjistili, že voják s tímto jménem opravdu žil, ale mě se povedlo najít i ranhojiče s tímto jménem, který žil v nedaléke vesnici. Poslední tři měsíce kdykoliv jsme byli pípat, jsem si říkala, že by byla paráda, kdybych nějaké to pečetítko našla. Měla jsem radost jak malý dítě.