Kolena bolela, ale

les nakonec přece jen něco dal.

V polích to nejde, tak jsme to zkusili v lese. Sice hodně prochozeném, přesto něco málo dal. Moc lesy nemiluju (leda, že by byly rovinaté). Nechal jsem se zase kamarádem přemluvit a v neděli hned po obědě pro mě přijel a že půjdeme jen tak lehce procházkou do vytypovaného lesa, že se tam dá přijet až na jeho okraj a nemusí se daleko chodit. No jo, ale v tom lese byly samé kopce, takže jsem už za hodinu necítil kolena a nálezy žádné... Už jsem to začal pomalu vzdávat, nasměroval jsem si to zpět k autu. Když se nedaleko objevil velký pařez, tak jsem na něm chvíli spočinul a jen tak z dlouhé chvíle odpočívání zašmátral detektorem kolem sebe a ejhle - pěkný pípanec a vykopl jsem velký vojenský knofl - sice zadní strana úplně zrezivělá, ale předek zachovalý. Tak konečně aspoň něco ! Povzbuzen nálezem jsem vstal a pročesal v kruhu okolí, ale nic. Pomalu, co noha nohu mine jsem se ubíral zpět směrem k autu a píp - slušný čepičák (1. republika ?) - asi ze stejné doby jako ten velký knofl asi z pláště uniformy. Po cestě padly ještě ty dva měďáčky, několik knoflíků a falerka - olivka. Tak konečně jsem narazil na ten správný směr, škoda jen, že už jsem byl na pokraji svých sil - ty kopce mi nesvědčí ! Už jsem měl auto na dohled, když pod nevýrazným signálem jsem vyhrábl tu dobytčí podkovu - taková zvláštní, ještě jsem takovou neviděl. Na ty dobytčí mám obzvláště štěstí, beru je, doma přidávám do bedny, kde čekají (snad někdy) na zpracování. Tuto jsem jen tak ze zvědavosti zevrubně očistil a zařadil ke zkouknutí. Až úplně na okraji lesa to začalo pípat, že jsem myslel, že mám závadu na detektoru - ale narazil jsem asi na místo, kde si někdo udělal smeťáček, samé zrezivělé konzervy, víčka, plechy. Tam jsem trefil také na ta dvě závažíčka, jedno z nich je také zajímavé - takové kónické, nejprve jsem myslel, že je to mosazná zátka z umyvadla. No strávil jsem tam snad třičtvrtě hodiny. Protože i kamarád se už vrátil na dohled, zanechal jsem hledání, sbalil detík, počkal, abychom si vzájemně ukázali ty naše "poklady" co jsme našli (on na tom byl opět trochu lépe než já - měl více měďáčků) a byl jsem velice rád že už jsme nasedli do auta a vraceli se domů. Už jsem vůbec necítil nohy. Holt les není pro mne to pravé ořechové - i když ten smeťáček mně leží v hlavě - tak snad někdy příště ? A tož jestli chcete, tak se na tu moji "žádnou slávu po třech hodinách trápení" mrkněte.