Brakteáty pod drobnohledem dětské fantazie.

Začátkem roku 2021 děti ze základní školy Davle probírali se svou učitelkou literatury, co je to pověst. Upoutala je totiž reportáž z TV o nálezu mincí v jihočeském Sepekově.

Pověst je útvar lidové slovesnosti, obvykle definovaný jako krátké, fantasticky zabarvené vyprávění s reálnou motivací, které se odehrává v historickém čase a o jehož pravdivosti jsou vypravěč i posluchači přesvědčeni. Pověst nás vždy nějakou historickou reálií zavádí na skutečné místo, do skutečné doby a nebo nám představuje skutečnou historickou osobu.                                                     A tohle všechno měly děti za úkol použít a využít.                                                  Co se asi mohlo v téhle kruté středověké době s těmi mincemi stát?   

Zde několik slohových prací pro zajímavost, jak bujná a pestrá je dětská fantazie. 

Poklad potemnělých duší
Anežka S., 8.B                                                                                        Dřevěný vozík tažený osly se zastavil a vyskočili z něj čtyři muži. Byli to převozníci mincí. Už po desítky let společně vozili stříbrné mince z mincovny ve skalách do královského města. Takové povolání bylo nebezpečné. Zvlášť v této době za krále Přemysla Otakara I. Cesty byly dlouhé a lupiči hladoví po kořisti. Proto jezdili převozníci vždy ve skupinách a s malým množstvím nákladu. Skupina čtyř mužů již urazila téměř polovinu cesty, a právě projížděla přes rozsáhlé louky u Písecka. Teď už se ale smrákalo, byl čas zastavit se a odpočinout si. Jeden z mužů odvázal osly, aby se chvíli pásli a zbytek skupiny rozdělal oheň. Nakonec kolem něj všichni zasedli a dali se do obvyklého přátelského hovoru. Po několika minutách všichni usnuli.
Jednoho z mužů náhle vzbudil nějaký pohyb. Otevřel oči a pohlédl k vozu. Zády k němu u něj stál jeden z jeho druhů. První muž vstal a sykl na něj: „Co tam děláš?“ Muž u vozu sebou trhl a otočil se. V rukou třímal dřevěnou truhlici s mincemi. V očích měl dychtivý výraz neuvěřitelného šílenství.
„Beru si, co mi patří. Už přes třicet let jezdím tam a zpátky s hromadami stříbra. Byl jsem blázen, když jsem si je nikdy nenechal pro sebe. Tomu už je ale konec.“
„Tak ty chceš štípnout náš náklad? Po tom všem?“ zaburácel první muž a vykročil k němu. Chtěl mu říct, že je blázen. Jen co se ale dostal na krok od něj, pohlédl na mince v jeho rukou. Najednou jako by se mu zatmělo v mysli. Jako by zapomněl, že mu to chtěl vmluvit. Teď chtěl mince jen a jen pro sebe.
„Tohle je poklad, kamaráde, a já si ho beru.“ zachechtal se muž s mincemi.
„Kdepak,“ zavrtěl hlavou první muž a vytrhl truhličku z rukou druhého muže, „já si ho beru.“ A strhla se bitka. To probudilo zbylé dva muže. Vstali a běželi je od sebe odtrhnout. Jen co k nim ale doběhli a spatřili stříbro, zapomněli na vše a začali se tahat s nimi. Byl to krutý a nemilosrdný souboj. Jako by všichni zapomněli na své přátelství. Chtěli jen mince a byli pro to ochotni udělat cokoli. Mlátili se jako bez duše až jeden z mužů padl nehybně k zemi. Ostatní si toho ale vůbec nevšímali. Bili se dál a dál, až padl k zemi další muž, a další. Zbyl jen jeden. Jako pominutý se vrhl na stříbro. Popadl truhličku a prohrábl mince. Sledoval je s šíleným a dychtivým úsměvem.
V tom z truhly jako duch vyletěl šedý oblak. Stříbrně bledé zjevení s průhledným tělem se vznášelo před posledním mužem. Zadívalo se na něj a pravilo hlubokým ozvěnovým hlasem: „Příliš touží po stříbře lidské duše. Příliš hluboko pro něj kopou. Zlem prolezlé je stříbro, z nějž byly vyraženy tyto mince, jelikož z ďáblova příbytku bylo uzmuto. Kdo jej při svitu hvězd spatřil, políben byl ďáblem. Po bohatství zatoužil a pro pár stříbrných plíšků své druhy o život připravil.“ Muž upustil truhlu na zem. Ohlédl se na své druhy, kteří skutečně leželi nehnutě na tmavé zemi. Uvědomil si, co provedl. Co ho mince v šílenství donutily udělat. Padl na zem a bědoval svých činů. Pak se za ním opět ozval hlas: „Nechť hříšná duše žije těžce se svým činem.“ Zjevení se zatřepetalo a zmizelo pod zem. Muž zdrcen tím, co provedl zapřáhl osly, a těla svých druhů naložil do vozu, aby je mohl alespoň důstojně pohřbít. Potom odjel do hluboké noci a po osmi stech stříbrných mincích, které zůstaly ležet rozsypané v trávě se ani neohlédl. Možná tam leží dodnes. Kdo ví…

Hromada mincí
Jan B., 6.B                                                                                                Jednou jel jeden posel do sousedního království, aby předal velký dar. Byla to hromada stříbrných mincí. Posel tedy jel, ale cestou potkal čaroděje a řekl si, že si chce nechat věštit budoucnost. Čaroděj mu za pár stříbrných řekl: ,,Kousek odtud je pole a tam musíš vysypat 800 mincí, aby je tam později našli takzvaní archeologové. Bude to významný objev a hodnota mincí se několikrát zvýší.”
Posel si řekl, že když je to jeho osud, tak na zmíněné pole vysype těch 800 mincí.
Když přijel do sousedního království, zdejší král se podivil, že mu Přemysl posílá tak málo mincí a
nazlobil se na něj. Přemysl Otakar II. se nahněval na posla za jeho troufalost a za trest ho nechal zavřít do hladomorny.
Král doufal, že mu posel prozradí, kde jsou mince zakopány, ale posel to nikdy nikomu neprozradil. Mince si musely poležet v poli ještě 800 let a je náhoda, že je nikdo dřív nenašel. Podařilo se to teprve nedávno šikovným archeologům.

Krádeže na poli u Sepekova
Michaela M., 8.A                                                                                              Již v době krále Přemysla Otakara II. se lidé nevyhnuli loupežníkům a krádežím. Na poli u Sepekova to nebylo jiné… Loupežníci se tam objevovali častěji, protože je tam nikdo nečekal. Stříbrné mince byly ve 13. stol. vzácnost pro někoho, kdo neměl nejlepší postavení.
První loupež se přihodila náhodnému obchodníkovi, který projížděl po poli. Poklidně si jel na koni, rozhlížel se po krajině a kochal se krásným počasím. Najednou slyší dusot kopyt. Otočí se a vidí, jak na něj běží 3 koně. Na každém koni seděl jeden muž. Prostřední kůň běžel nejrychleji a byl první u farmáře. Přetahoval se s farmářem o měšec se stříbrnými mincemi, až se měšec roztrhl a mince z nej vypadly. Obchodník se moc bál zastavit, aby ho loupežníci nezabili, tak běžel dál. Loupežníci se ale také nezastavili, protože viděli obchodnika utíkat, mysleli si, že jde pro pomoc, proto se loupežníci dali na útěk na druhou stranu, než jel obchodník.
V noci se ztrhla obrovská bouřka a pořádný déšť. Když za dva dny přestalo pršet, obchodník se vydal tou samou cestou, kde ho přepadli loupežníci, že si posbírá své mince. Dojel na místo a mince nikde. Obchodníka napadlo, že si je loupežníci vzali už ten den, kdy ho přepadli, tak jel obchodník s prázdnou domů. Jenže obchodník netušil, že mince zaplavila hlína.
Dalších 50-100 let se tam odehrálo nespočet takových loupeží a některá vypadala přesně takhle. Městy a vesnicemi se rychle rozkřiklo, že na tom poli už okradli nejméně 200 lidí. Tím pádem lidé přestali přes pole jezdit a našli si bezpečnější cestu.
Ve 21. stol. se na poli u Sepekova našlo nejméně 800 takových mincí. A jsem si jistá, že je to díky těm krádežím, co se nevyvedly jako příběh obchodníka.

Poklad
Václav K, 8.B                                                                                                      Za posledních Přemyslovců se České království proslavilo po celé Evropě velkým bohatstvím stříbra. Zvěsti o pohádkovém bohatství stříbra lákaly za cestou do Čech velké množství lidí toužících zbohatnout. Díky tomu se u nás za vlády Přemysla Otakara II. začalo platit brakteáty. Byly to mince z tenkého stříbrného plíšku s ražbou obrázku na jedné její straně. Ale jejich hodnota se časem zmenšovala, protože se do stříbra při ražbě nových mincí, které nahrazovaly ty staré a opotřebované, začala přidávat obyčejná měď a lidé začali mít k penězům nedůvěru…
Jednoho dne před 800 lety, za vlády Přemysla Otakara II., se v jedné královské mincovně v Kutné Hoře vyrazilo z velkých stříbrných prutů pět tisíc mincí. Mince byly krásné, celé se díky čistému stříbru leskly. Šikovný razič na ně razidlem vyrazil značku, otisk. Mince se pak se naložily na povoz tažený koňmi a za doprovodu několika královských vojáků měly být převezeny do města Písek, které se budovalo králem a byla nutná větší investice do jehovýstavby. Převzít si je měl rychtář, který ve městě sloužil jako zástupce krále, byl mu oddaný a zodpovědný za klid a pořádek.
Cesta byla dlouhá, téměř celá vedla lesy a trvala několik dnů. Doprovod byl už unavený, zrovna odpočíval, když se odehrálo přepadení vzácného nákladu a část peněz byla odcizena dvěma ozbrojenými zloději. Dozvěděli se ve městě o převozu mincí. Využili příležitosti, při odpočinku stráží se jim podařilo zmocnit několika měšců plných mincí a rychle se s nimi ukryli v lese, který byl všude kolem a dal jim bezpečí před vypátráním. Peníze pak ve spěchu zakopali, aby je s nimi nikdo neviděl. Přijdou si pro ně později, až přestane pátrání… Jak si je rozdělí? Nebude pro jednoho půlka málo? Oba zloději byli víc a víc chamtiví, večer se o svůj poklad poprali v písecké hospodě a za výtržnost byli dáni do vězení. Možná měli na svědomí víc krádeží a z vězení se už ven asi nedostali, protože poklad si nikdo nevyzvedl. Čekal v zemi přibližně osm set let, než byl náhodným kolemjdoucím nalezen v hlíně pole. Uviděl na slunci lesk stříbra jedné z těch mincí.
Možná se celý příběh mohl odehrát jinak. Záleží jenom na nás, co si představíme, až si nalezený poklad budeme moci prohlížet v muzeu.

Více na: https://www.zs-davle.cz/index.php/skola/spolupracujeme/61-skolni-aktuality-2020-2021/1127-piseme-povest-i