to je fakt hustý
MONGOLISCHE ARMEE IN EUROPA
Kategorien: Kriegs- und Revolutionsjahre
Die Tataren fielen 1241 mit etwa 70.000 Menschen in Europa ein. Ihr Ziel war es, die Völker auszurotten, die kein mongolisches Gesicht hatten und sich taufen ließen. Ihr Eigentum durch Plünderung und Brandschatzung zu beschlagnahmen. Keine christliche Armee konnte sie aufhalten. Auf seinem Russlandfeldzug gelang es Khan Batu, nacheinander die Fürstentümer Rjasan, Moskau und Wladimir zu erobern. Sie hinterließen Horden von Leichen und verbrannte Städte. Die asiatischen Invasoren wurden von den Russen in Tataren umbenannt, nach dem Wort "tatarus", was "Hölle" bedeutet.Sie fegten über Nowgorod und Kiew hinweg und schlachteten die gesamte Bevölkerung ab. Dann zogen die Mongolen nach Polen, wo sie Krakau niederbrannten. Dann fielen sie in Ungarn und Böhmen ein, und niemand schien sie aufhalten zu können. Eine Wolke begann sich über Europa zu legen. Alle flohen vor den Mongolen, da sie als grausame und blutrünstige Krieger bekannt waren.
Bei Lehnice in Schlesien traf die Armee von Prinz Heinrich auf dem "Guten Feld" auf diese Räuber. König Heinrichs Truppen wurden besiegt und 30.000 Mann und der Prinz wurden getötet. Die Mongolen schnitten jedem Gefallenen ein Ohr ab, das sie in Säcke verpackten und ihrem Khan Ogotai als Beweis für den Sieg schickten.
MONGOLEN BEI OLOMOUC
Häuptling Petu plünderte Opava und fiel in Mähren ein. Die gesamte Bevölkerung flüchtete in die Berge und Wälder, einige suchten Zuflucht hinter den Mauern von Olomouc. Dann findet eine wichtige Schlacht statt. Laut der "Chronik von Böhmen" von Václav Hajek von Libočany sollten Böhmen und Mähren von dem erfolgreichen Kriegsherrn Jaroslav von Šternberk, dem Sohn von Diviš von Divišov, geführt werden. Diese Chronik wurde erst 1541 veröffentlicht. Wenzel I. schickte einen bis dahin unbekannten Adligen an der Spitze eines Heeres von achttausend Mann, um den Mährern gegen die Tataren zu helfen. Laut Befehl sollte er jedoch keinen direkten Kontakt mit dem Feind suchen, sondern die Garnison in Olmütz verstärken. Doch Jaroslav missachtete den Befehl und verschanzte sich hinter den Mauern von Olmütz. Er tötete den Sohn eines der feindlichen Krieger und stoppte den Angriff der Tataren auf das christliche Europa.
Václav Hájek kann man allerdings nicht allzu viel zutrauen, er hat es geschafft, die Handlung so zu verändern, dass sie überzeugend ist, aber die Wahrheit lag oft woanders. Hájek verdanken wir zum Beispiel die Legende von Bivoj. Doch bei Jaroslav sollte es anders sein, in seiner Figur ging eine bedeutende Familie der Sternbergs in die Geschichte ein.
DIE STERNBERGS
Der mährische Zweig der Sternberger überlebte das 16. Jahrhundert nicht. Der böhmische Zweig spaltete sich dank der Söhne Stephans von Sternberg (1322-1352) in die Linien Holick und Konopiště. Kunhuta von Šternberk (1422-1449) stammte aus der holizischen Linie und war die erste Frau von Georg von Poděbrady. Die Konopiště-Linie von Sternberk überlebte bis in unsere Zeit. Einer der berühmtesten Vertreter dieser Familie stammte von ihr ab. Kašpar Maria Šternberk (1761-1838), ein bedeutender Naturforscher, Gründer des Nationalmuseums und der erste Organisator seiner Sammlungen. Eine interessante Persönlichkeit war Vojtěch Václav Šternberk (1868-1930), der ganz Afrika bereiste, am Burenkrieg teilnahm Burenkrieg in Südafrika und wurde zweimal als Abgeordneter in den österreichischen Reichsrat gewählt.
Woher hat Hájek die Figur des Jaroslav von Sternberg? Es ist sehr wahrscheinlich, dass sie durch Verwechslung mit der Person des Gründers Zdeslav von Chlumec entstanden ist, 
Später aus Sternberg. Zdeslav zeichnete sich tatsächlich in einer Schlacht aus, und zwar in Olomouc. Dies war im Jahr 1253, als er diese mährische Stadt im Dienste des böhmischen Königs Přemysl Otakar II. verteidigte. Gegen den Überfall der ungarischen Kumanen. Die Überlieferung scheint die Kuman-Reiter mit Mongolen verwechselt zu haben, und Hájek nutzte dies aus. Für seine militärischen Erfolge wurde Zdeslav dann vom Monarchen mit einem großen Gebiet nördlich von Olmütz belohnt, wo er mit dem Bau einer neuen Burg, Šternberk, begann. Der Familiensitz am Fluss Sázava hieß damals
Alter Sternberk.
In Wirklichkeit belagerten die Mongolen Olomouc nur und verwüsteten das Kloster Hradiště, das sich außerhalb der Stadtmauern befand. Alle Mönche und andere Verteidiger des Hradiště wurden abgeschlachtet, verstümmelt und viele von ihnen, nachdem sie an Pferde gebunden worden waren, auf den Feldern um das Kloster in Stücke gerissen. Die Mongolen erreichten Brünn, wo sie im Süden das Kloster Rajhrad niederbrannten, das von Fürst Břetislav I. an der Stelle einer ehemaligen großmährischen Festung am Fluss Svratka gegründet worden war. Am schlimmsten betroffen waren die Menschen in der Umgebung Tovačov, Kojetín, Hulín und Holešov. Unter Hulín und Dřevohostice bewaffnete Christen versuchten, ihren Amoklauf zu stoppen. Es kam zu einer Schlacht, bei der die Christen keine Chance gegen die zahlenmäßig überlegenen Barbaren hatten. Im Juni 1241 zogen die Horden des Häuptlings Peter Hrozenkovsky über den Pass nach Oberungarn (Slowakei), wo sie vergeblich versuchten, die Burgen von Trenčín und Nitra zu erobern.
Im Januar 1242überquerten sie die zugefrorene Donau auf dem Eis und schlossen sich dem Heer von Khan Batu an. Die Mongolen erfahren, dass der Großkhan Ogedej, wahrscheinlich vergiftet, am Kaspischen Meer gestorben ist. Batu, der Enkel von Dschingis Khan, wittert eine Chance und erkennt, dass es an der Zeit ist, im eigenen Land um die Nachfolge zu kämpfen. Und so wurden die Raubüberfälle aus realpolitischen Gründen eine Zeit lang eingestellt. Das riesige Mongolenheer verlässt Mitteleuropa und hinterlässt Berge von Leichen und verbrannte Hügel. Glücklicherweise werden sie nie mehr zurückkehren.
Sie können mit unseren Metalldetektoren nach Artefakten aus dieser Zeit suchen
Interessante Punkte:
Ø Das Essen der mongolischen Soldaten bestand aus geräuchertem Hammelfleisch und Milchpulver.
Ø Die Soldaten waren mit Bögen, Schwertern, Äxten und langen Speeren mit Haken bewaffnet, mit denen sie die Reiter aus dem Sattel ziehen konnten.
Ø Auf Eseln transportierten sie zerlegte schwere Katapulte, die sie während der Belagerung wieder zusammenbauten.
Ø Ihre Köpfe wurden bis zum Scheitel rasiert, von dem der charakteristische Zopf ausgeht, eine von den Mandschus übernommene Methode
Ø Frauen gelten als umso schöner, je kleiner ihre Nase ist.
Ø Eine Witwe durfte nicht wieder heiraten.
Ø Die erste Ausgabe von Papiernoten in der Mongolei erfolgte im Jahr 1236.
Ø Die Mongolen übernahmen das Polospiel von den Persern.
Der Artikel ist in die folgenden Kategorien eingereiht:
Kommentare
Mongolské vojska byly opravdu kruté, nešetřily ani ženy a děti. Všechny povraždily a vesnici vypálily. Měly skvělý výcvik, ale byly nesmírně krutí.
Velmi dobrý článek akorát bychchtěl opravit autora, že mongolové vpadli do Čech, protože Mongoly v Kladsku zastavilo silné české vojsko.A tak protáhly pouze Moravou.I když autor těmi Čechami myslel zřejmě celé území Česka.
Viky: dovolím si těž reagovat... nevím jak zde, ale na Rusi mongolské vojsko vždy vyslalo parlamentáře, který požadoval otevření bran města vojsku. No a v Evropě se tenkrát takoví poslové běžně popravovali (no spíš lynčovali), což bylo paradoxně u Mongolů jedním z nejhorších zločinů (myslím vražda parlamentáře)... je znám příklad tuším Vladimiru, kde Jaroslav Moudrý zabránil lynčování poslů a ponásledném dobytí města Mongoly nedošlo k žádným větším excesům ze strany dobyvatelů- narozdíl od většiny ostatních ruských měst (bez výjimky ve všech vypálených a zpustošených městech byli před dobytím popraveni mongolští posli a ve většině i veškeří civilní Mongolové, púovětšinou kupci)... ovšem moje zdroje nevypráví nic o tom, jak si spížní oddíly počínaly na vsích, takže nevylučuji, že se Tebou popisované věci děly... ostatně ve středověku to bylo spíš normou než excesem, zajímavé je, že to byl až Přemysl Otokar II., který zakázal plen na území pod jeho vládou
Mongolové a Tataři byli dobří vojáci. Víte třeba o tom, že tataři pili koňskou krev a že vydrželi 10 dní bez teplého jídla? to napsal Marco Polo. Jsou to husťáci.
Ale ale. Je to nejaká dětská webová stránka.? Je v tomto článku hodně omylů. Prosím, abych to trošku napravil.
1. Rusové nenazvali nás podle latinského slova Tatarus. Tatarsko neboli tataři byli jedním z mongolských kmenů podle kterého omylem nam říkali tataři. A pak v europě se to slyšelo jako Tartar, jakože peklo v latině. Shoda názvu.
2. Uši jako důkaz vítězství? Ne. My jsme byli praktičtí. Uřezávali jsme uši mrtvým, aby se to počítalo (jen pravé nebo leve ucho, aby se nepočítalo dvakrat pro jedného mrtvého) kolík nepřátelských vojáků bylo zabito a pak podle počtů uší byli odměnění.
3. Jaroslav nezastavil mongoly do europy. Kdepak. Nás nezaujímalo česko. Nás zajímali maďaři. Silný král Bela, protože Bela skrýval kumany (kipčáci neboli polovcy), kteří nám utekli. Proč jsme jeli přes Polsko Slezsko, Morava a Slovensko? Mongolská armada chtěla zautočit z jíhu a severu Maďarska. A samozřejmě Bela byl poražen. Po tom následovala Vídeň. Ale tam se zastavilo všechno. V Moravě mongolové nebyli v převaze v počtu. Byli to malé bitvy v mongolském měřítku. Hlavní vojsko se spěchalo do Maďarska.
4. Nebyli to jen Moravaci. Hlavně to byli něměčtí rytířové spolu s moravskou šlechtou. To byla bitva u Lehnic (Legnitz). Byli tam všechny zabití skoro do jedného. Bohužel, válka je válka.
5. Co zastavilo mongolské tažení do europy. Smrt velkého chána, protože v mongolsku platil zákon,že jestli umře chán, všechny vojska byli stažené a valka zastavěná. To nejen tenkrát. To se stálo i v arabií. To také zachránilo arabií, konkrétně Egypt.
6. A na konci naším cílem nebylo drancování a vyhubení národů. Nikoliv. Abyste pochopili, my jsme kočovníci. V té době se válčilo skoro každý den. Čingis chán vyrostl v těžké době a to ho nutilo nepřátelé vyhnat co nejdále, protože jeho kočovní nepřátele se mohli vrácet zpět za nějakou dobu. A ti kipčáci byli právě ten důvod. I útok do Ruska způsobil stejný důvod. Kipčáci byli podporování ruskou šlechtou. Podobně v arabií a persií. A to je jiná kapitola. Mimochodem to co píšou v komentáři, jsou jako z doby komunistické. Pohled na mongolské tažení se vysvětluje teď jinák na světě. Rusáci byli pod mongolským královstvím asi 150 let a jako velká říše neměla rada tu hanbu , i za sovětské éry. Ty zkreslené historky nechte rusům. Jestli vás to opravdu zajímá sežeňte Černou legendu od Gumileva, proč se ta historka zrodila. Voltaire k tomu také hodně přispěl. Důvody proč jsme válčili jsou docela jiné. Byli jsme velmi praktičtí lidé. Chtěli jsme žít v míru, ale nemohli jsme. Proto jsme chtěli vyhnat nepřátele jednou provždy. Ne vyhubit nějaké jiné národy, třeba v daleké europě. Po těch válkách jsme dokázali nastolit skutečný mír PAIX MONGOLICA po celém území, které jsme podrobili.
A zase na konci, my jsme nikdy neválčili a zabíjeli bezdůvodně, třeba jako křižáci o nějaký zlatý gral několik staletí a to bez výsledků!
O tom všem čtěte Čingis Chán a utváření moderního světa od Jacka Weatherforda. Je to bestseller od Times, Washington post a nejlepší audio kníha v roce tuším 2012.
A take Tajnou Kroniku Mongolů od Pavla Pouchy http://altaica.ru/SECRET/czech_mnt.pdf
To Mongol.
Naprostý souhlas. Jsem ze Slezska (o němž, jen tak mimochodem, nemá ponětí zhruba polovina Čechů, která si Slezsko plete s enklávou Moravy) a musím se přidat na stranu Mongola. Češi si ve své malosti (bez urážky) mají neustále tendence přidávat obří zásluhy na dění světa - např. husitské války, o jejichž negativních následcích pro Čechy a okolní země by se daly napsat stohy a pak údajné řádění Jezuitů po těchto válkách (že by se proto rozbitá země pozvedla z prachu?). Nic naplat, není vše jednoduché, jak to na první pohled vypadá a dějiny tvoří vítězové (nebo také "Když vítězové píší dějiny, mají poražení co falzifikovat").
Každopádně by byli Mongolové na hlavu padlí, kdyby měli provádět jakýsi holokaust Evropanů, bylo by to z hlediska dlouhodobého neekonomické a upřimně, tehdejší Evropa si také servítky vůči jinověrcům (kdyby jen jinověrcům - co Byzanc, co Jeruzalém a stohy mrtvých křesťanů, údajně nepřátel víry) nebrala. Naši milí Římané také tvrdě naložili s nepřítelem, který se odvážil odporovat a po "pacifikaci" a občas i decimaci v řadách vlastní armády, ho hezky romanizovali. Což Římu přinášelo nesporné výhody. Za to, co prováděl např. milovaný Caesar, vlastně Kaisar, v Galii, by byl dnes souzen a odsouzen u mezinárodního soudu v Haagu jako genocidní vrah... a jak mu dějiny tleskají a milují jej.
Nesouhlasím však s tvrzením "Mongola", že Tataři jsou jedním z mongolských kmenů - jedná se o rozdílné etnické skupiny, kdy Tataři byli jedním z podřízených národů Mongolů. Málokdo možná ví, že v Polsku, na Litvě, v Bělorusku a Ukrajině existují dosud skupiny Tatarů, kteří si doposud udrželi islámskou víru.... ano, v silně katolickém Polsku si ji udrželi také. 
Kumáni (čili Polovci či Kipčaci), dosud žijí jako nevelká skupina v Maďarsku a jako zajímavost uvádím, že např. názvy jako Plavecký Štvrtok, Plaveč (na Záhorí), vznikly s pravděpodobností nejvyšší z důvodu zde usazených Kumánů (Polovců, nebo také Plavců) - jen si dobře všimněte některých zvláštních rysů ve tváři části slovenských občanů (i severněji) - říká se tomu polotatarský typ, jenž bývá u nás k vidění nejčastěji na jihovýchodě Moravy. A ještě mimochodem, Maďaři měli při příchodu do Evropy také víceméně mongoloidní rysy a v dnešní době jsou geneticky z téměř 90 procent "poevropštělí" a snad mají v sobě více genového profilu slovanských národů, než některé národy, které se za slovanské považují, které dokonce hovoří slovanskými jazyky. 
Nejednou se v dějinách staly případy, že poražený národ převzal kulturu, náboženství i jazyk vítězů, který je sice nepřečíslil početně, ale zato jej dokázal efektivně ovládat a nakonec byl sám asimilován geny poražených, byť tito dávno zapomněli dávno na svůj původní jazyk atp..
Jak jsem psal, nic není tak jednoduché, jak vypadá na první pohled. Já jsem taky Čech jako poleno... ne, jsem Slezan? Ale tam jen žiji. Sakra, matka jižní Slovenka, otec Čech z Čech a nakonec jsem dle provedeného genového rozboru původem z rozhraní Dalmácie a Bosny a aby to nebylo jednoduché, ilyrského původu. 
Kdyby se mě někdo zeptal, kým se cítím být, odpovím že Slezanem, neboť žiji ve Slezsku, ale nakonec je to jedno, je to o tom, co lidi spojuje. Každý národ má máslo na hlavě a nechce si připomínat prohry, či temné stránky minulosti, proto dějiny všemožně upravuje, opravuje, má jiný názor na věc...
Beitrag hinzufügen
Um einen Beitrag hinzuzufügen, müssen Sie sich anmelden. Wenn Sie noch kein Konto auf dieser Webseite haben, registrieren Sie sich.