Pečetidlo

bych řekl, že jen listina se stejnou pečetí by určila majitele, bo podobných občanských pečetidel bylo mnoho a bez nějaké "spisové evidence" jsou neidentifikovatelná
- zařazení bych viděl na erbovní, bo je to vlastně znak v oválu + klenot a to se dá erbem nazývati i když není znak rodový a je bez historie, navíc i třebas neudělený - a i pravidlům heraldiky se vymykající

kdyby to byl jen jelen na ploše bez štítu, mohl by to být někdo, kdo má vztah k lesu - revírník, hajný, ...., ale takto v tomto znakovém provedení - erb - i když né podle všech "okolností a pravidel"

- tady je psáno, jak to probíhalo -
císař Josef II. prohlásil v dekretu z 3. července 1781:
„Protože jest zcela nezávazné, jak znaky vyhlížejí, nestojí ani za to, aby byly censurovány a aby
se spisovaly učené knihy o heraldice; nechať každý podle své libosti – když mu to působí potě-
šení – vede ve svém znaku malované nebo ryté rohy, drápy, dravce a zvířata“. Toto znevažující
poskytnutí naprosté svobody znakové, přezírající snad úmyslně etický význam věci, arci nepřispělo
již ke vzkříšení někdejší módy, ač ovšem ješitnost lidská trvala dále. Později opět z kanceláře
rakouských panovníků vycházely občas ještě erbovní listy, až poslední vydán r. 1818 pro
Jana Ginnera v Thauru v Tyrolsku. Nejvyšším rozhodnutím ze 7. srpna 1820 bylo další udělování
erbovních listů v císařství rakouském pak vůbec zastaveno. Později se vyskytovaly návrhy
na opětné zavedení této instituce, r. 1882 ministerstvo vnitra se jimi vážně zabývalo, ale koneč-
né jeho stanovisko bylo zamítavé.



Přilba na nešlechtických znacích
(jak již bylo připomenuto) má vždy býti kolčí, tj. zavřená, nikoliv otevřená (tzv. turnajská), na ní
pak nemá býti nikdy koruna, leda točenice. Jako klenot na přilbě u nešlechtických znamení opakuje
se někdy figura znaku, buď celá nebo z části („rostoucí“), nejčastěji však buď tři pštrosí
pera nebo jedno či dvě křídla, leckdy také rohy. A tu často nacházíme odchylky, vyplývající
buď ze snahy přece jen odlišit znak od erbu šlechtického, nebo z menší dovednosti rytcovy, že
se helm velmi podstatně odlišuje od obvyklého tvaru heraldické přilbice, nebo místo ní např.
u kněží nacházíme umrlčí lebku, nebo u myslivců jelení či srnčí hlavu s parůžky, apod.; přikryvadla
bývají jen všelijak vinutými ozdobami napodobena. Po stranách přilby nacházíme na ob-
čanských pečetích (ovšem též u šlechtických, ač tam bývá v opise dokola nejčastěji celé jméno)
začáteční písmena jména majitelova. Bývá jich dvě až čtyři, zřídka více. Po pravé straně přilby
bývají písmena jména (nebo jmen) křestního, po levé jména rodového. Od 17. století bývalo
zvykem užívat dvou jmen křestních, a mimo to k jménu rodovému přidávali si ještě jméno pů-
vodové.

- Ovšem vždy tu zůstal rozdíl právní: zatímco šlechtic se s erbem rodil, nešlechtic, měšťan - ten jen erbu „užíval“.

pane, to je ta naše!!!

https://www.youtube.com/watch?v=NKEjmn8ds84

No jo medvědi od kolína sou vždycky ti nejlepší