Doplatek 20 Haléřů

Nález louka
20 haléřů doplatek, Elektrické dráhy Hlav.města Prahy, kov: mosaz , hmotnost:2,02 g, průměr: 18,01 mm, Výrobce: Vichr a spol.,Praha

Nouzový dvacetihaléř Elektrických podniků (rub a líc) užívaný v tramvajích od 1. 12. 1920 do 31. 5. 1922.

Měna v samostatném Československu
Když 28. října 1918 vznikl samostatný československý stát, stála před ním celá řada těžkých úkolů. Bylo zapotřebí pro něj určit státní symboly, vypracovat ústavu, a především zavést vlastní měnu. Z hlediska právní kontinuity nebylo možné jen tak prohlásit všechny staré rakouské zákony ze
dne na den za neplatné, a tak i zavádění samostatné měny trvalo poměrně dlouho. Přibližme si, jak to vypadalo s penězi v městské dopravě. Během války vzrůstala cena téměř všeho – potravin i služeb.
To několikrát pocítili i Pražané, kteří každý den cestovali městskou hromadnou dopravou. Několikrát totiž zaznamenali výrazné zdražení jízdenek. Jestliže na začátku války stála nejdražší jízdenka při pásmovém tarifu 22 haléřů, na konci války stála 34 haléřů. Čím nejčastěji Pražané v tramvajích platili? Tehdy byly v platnosti pochopitelně rakousko-uherské peníze. Průvodčí se nejčastěji samozřejmě setkávali s mincemi, obvykle s kombinacemi různých haléřových hodnot. Od zavedení korunové měny v roce 1892 obíhaly niklové dvaceti a desetihaléře a bronzové dvouhaléřové a jednohaléřové mince. Kromě toho byly v oběhu také stříbrné mince v hodnotách 1, 2 a 5 korun.
Se zlatými mincemi se tramvajáci při své službě nesetkávali. Během války začala hodnota původně stabilní rakouské měny klesat, a tak se činila různá měnová opatření. V letech 1915–1916 se prakticky přestaly razit nové zlaté a stříbrné mince pro běžný oběh a ty, které byly v oběhu, byly stahovány, tezaurovány. To ale neznamenalo, že by končila jejich platnost. Náhradou za stříbrné mince byly dány do oběhu bankovky v hodnotě 1 a 2 koruny. V roce 1916 byly kromě toho dány do oběhu železné dvacetihaléře a dvouhaléře a také desetihaléře ze slitiny mědi, zinku a niklu, které postupně v oběhu nahrazovaly původní niklové a bronzové mince. Tyto peníze (a samozřejmě i ostatní rakouské bankovky vyšších hodnot) převzal i československý stát. Protože ale
bylo snadné převážet rakouské peníze z jiných částí bývalé monarchie, bylo nutné provést rázná opatření a československou měnu osamostatnit. Zákonem o odluce měny z 25. února 1919 byl ministr financí zmocněn k okolkování bankovek. Ještě ten samý den vydal ministr prováděcí vyhlášku, která
stanovila další postup. Následující den, 26. února, byla uzavřena státní hranice, přerušeno dočasně peněžní spojení se zahraničím, přerušila se železniční mezinárodní doprava a zastavilo se přijímání vkladů a poštovních poukázek. Od 3. do 9. března 1919 probíhalo vlastní kolkování bankovek
v hodnotách 10, 20, 50, 100 a 1000 korun. Bankovky v hodnotách 25 a 200 korun se stahovaly z oběhu a vyměňovaly za jiné peníze. „Malé“ bankovky, tj. 1 a 2 koruny se nekolkovaly a zůstávaly i nadále v oběhu, podobně jako rakouské mince. Teprve 10. dubna 1919 byla zákonem formálně zavedena československá měna – koruna československá (Kč). Do oběhu byly současně dány jako první československé peníze papírové státovky v hodnotě 1 a 5 korun. Staré rakouské papírové koruny a dvoukoruny platily v Československu do 14. října 1919.

Náhradní platidlo – doplatkový dvacetník
Vraťme se nyní opět k pražským tramvajím, kde pokračovalo opakované zdražování a úpravy tarifu. Poslední zdražení jízdného se uskutečnilo od 1. prosince 1920, kdy se základní (nyní už jednotné) jízdné zvýšilo na 1,20 Kč, které se pak nezměnilo až do roku 1941! Vedle koruny se proto významnými mincemi staly dvacetihaléře a desetihaléře. Tou dobou byly ale stále v oběhu pouze rakouské mince. Jenže byl tu velký problém. Byl jich nedostatek… Správní rada Elektrických podniků se rozhodla vyřešit možné potíže vydáním zvláštního náhradního platidla. Z celkem pochopitelných důvodů se mu ovšem neříkalo mince, ale známka. Už 23. října 1920 se na Ministerstvo financí obrátila pražská obec, jakožto majitelka Elektrických podniků a provozovatelka elektrických drah, se žádostí o povolení výroby 500 tisíc kusů nouzových známek „znějících na doplatek 20 haléřů“. Už o tři dny později, tj. 26. října 1920, vyslovilo ministerstvo s návrhem souhlas za podmínky, že známky nebudou přijímány jako platidlo ani u veřejných ani u soukromých pokladen a mohou být použity jen k zaplacení doplatku
jízdného převyšujícího 1 korunu. To pochopitelně znamenalo, že tyto nouzové dvacetníky mohli průvodčí i vracet. Ostatně právě tak se dostávaly do oběhu. Ministerstvo financí stanovilo, že dvacetihaléřové doplatkové známky budou platit od 1. prosince 1920 do 30. listopadu 1921, tedy
1 rok. V případě, že by se nedostatek drobných odstranil ražbou státních mincí,
by bylo možné ukončit platnost známek i dřív. To ale nebyly jediné podmínky umožňující vydání doplatkových dvacetníků. Pražská obec musela u Bankovního úřadu Ministerstva financí,
který byl v té době předchůdcem cedulové státní banky, složit i potřebné finanční krytí projektu, a to buď v hotovosti, tj. v československých státovkách v celkové hodnotě 100 tisíc korun, nebo v cenných papírech, jejichž cena na burze činila alespoň 150 tisíc korun. Příslušný výměr ministerstva financí přesně stanovil, že známky budou vyraženy z mosazného plechu silného 1 mm a budou mít průměr 18 mm. Na jedné straně měl být nápis Elektrické dráhy hlavního města Prahy a na druhé Doplatek 20 haléřů. Součástí grafického řešení byl i tradiční symbol pražských elektrických drah: okřídlené železniční kolo, z něhož šlehají do stran blesky. Výběrové řízení na ražbu doplatkových dvacetníků vyhrála firma s dlouhým názvem Vichr a spol., Praha, Továrny na železné a kovové zboží v Duchcově a Lysé n. L. Už 27. října 1920 Elektrickým podnikům potvrdila objednávku na výrobu prvních 300 tisíc známek za cenu 19,50 K za 100 kusů. Větší část známek měla dodat do 20. listopadu, zbytek do konce měsíce. Firma ihned objednala potřebný plech a zahájila výrobu razidel.
Vše se odehrávalo mimořádně rychle. Takřka vzápětí, 29. října 1920, následovala objednávka zbývajících 200 tisíc nouzových dvacetníků. Výroba byla zahájena 10. listopadu Nouzový dvacetihaléř Elektrických podniků (rub a líc) užívaný v tramvajích od 1. 12. 1920 do 31. 5. 1922.
říjen 2010 ∤ 30–31 Historie 1920 a ten samý den bylo do pokladny Elektrických podniků dodáno na ukázku prvních 100 kusů v celkové hodnotě 20 korun. Zároveň bylo firmou Vichr a spol. oznámeno, že od toho dne bude celkem na pěti připravených strojích denně raženo nejméně 20 tisíc známek.
Mezitím složily Elektrické podniky jménem pražské obce u Bankovního úřadu Ministerstva financí cenné papíry 4% československé státní pokladniční poukázky v celkové hodnotě 180 tisíc korun, s kupony splatnými k 1. dubnu 1921. Protože se ale ukázalo, že půl milionu doplatkových dvacetníků
nebude dostačovat, požádala Správní rada Elektrických podniků o povolení vydat dalších 500 tisíc kusů. Ministerstvo financí 20. listopadu 1920 s další ražbou souhlasilo, a to za stejných podmínek jako v prvním výnosu. Elektrické podniky tedy musely složit Bankovnímu úřadu další finanční jistinu,
která by nouzová platidla kryla. Po skončení ražby byla razidla předána Elektrickým podnikům a deponována v jejich hlavní pokladně. Podle záznamu účtárny bylo údajně vyraženo 1 041 311 doplatkových známek, tj. víc, než bylo úředně povoleno! Hned v prvních dnech platnosti doplatkových známek se ukázalo, že cestující tyto nové nouzové drobné používají i k placení v obchodech nebo v hostincích, a obchodníci je ochotně přijímají. V Praze se tak z doplatkových známek stávalo v rozporu s povolením Ministerstva financí – jakési všeobecné platidlo. Ministerstvo financí hrozilo, že bude všechny zjištěné případy zneužití známek stíhat. Upřímně řečeno, potřeba známek nahrazujících nedostatek drobných mincí v běžném životě by byla celkem pochopitelná, a to bez ohledu na úřední stanovisko. Nepříjemné ale bylo, že doplatkové dvacetníky tak začaly mizet i z tramvají. Když ale Elektrické podniky začaly uvažovat o ražbě dalších známek, Ministerstvo financí s tím už nesouhlasilo. Správní rada Elektrických podniků proto už 7. prosince 1920, tedy po pouhém týdnu platnosti známek, nařídila oběžníkem č. 200 provoznímu personálu, aby důsledně vyžadoval po
cestujících poplatek za jízdu v drobných v souladu s dopravním řádem. Veřejnost byla na nesprávné
používání známek upozorněna i denním tiskem. Zajímavé bylo, že v lednu 1921 se mezi veřejností náhle objevilo velké množství normálních rakouských železných dvacetihaléřových mincí. Proto 12. ledna správní rada vyzvala průvodčí, aby cestujícím vraceli jen doplatkové známky a zákonné mince aby odváděli ve výpravně. Výpravčí byli povinni mince odvádět do hlavní pokladny. Dostatek mincí
byl ale jen krátkodobý a „mince“ Elektrických drah byly dál oblíbené. V září 1921 byl dokonce doložen případ, že tiskárna Unie vyplácela částečně své zaměstnance v doplatkových známkách Elektrických drah! Jak je to možné? Účtárna Elektrických podniků při šetření uvedla, že při nedostatku drobných musí občas používat při výplatě účtů doplatkové dvacetníky. Tím ale přispívala k tomu, že se z náhradních platidel stávalo běžné oběživo. Když se blížil konec období, požádaly 19. října 1921 Elektrické podniky Ministerstvo financí, aby mohly doplatkové známky zůstat dál v oběhu. Ministerstvo prodloužilo své povolení 8. listopadu o dalšího půl roku, tj. do 31. května 1922.
To bylo oznámeno provoznímu personálu 26. listopadu 1921 oběžníkem č. 151. Zajímavé je, že vedení Elektrických drah v oběžníku o doplatkových známkách hovořilo výslovně jako o řádných platidlech.

Konec dvacetihaléřových známek
Počátkem roku 1922 došlo k významné události. Na základě nařízení vlády z 16. února 1922 vydal Bankovní úřad Ministerstva financí první československé mince, které platily od 18. února 1922. Shodou okolností se jednalo o nejdůležitější hodnoty pro Elektrické podniky – dvacetihaléře a padesátihaléře. Současně od stejného dne byla hodnota dosavadních rakouských dvacetihaléřů snížena na polovinu, tj. 10 haléřů. Platnost těchto improvizovaných desetníků skončila 20. března, do konce března je bylo možné vyměňovat na poštách a od 1. dubna 1922 platnost těchto rakouských mincí bez náhrady skončila. Dodejme ještě, že 26. května 1922 vláda rozhodla o vydání prvních jednokorunových mincí, které pak obíhaly vedle korunových státovek vzoru 1919. S ohledem na zásadní změnu v československé měně, tj. na zavedení prvních československých mincí, skončila i potřeba nouzových výpomocných opatření, a proto Ministerstvo financí výnosem z 15. května 1922, zrušilo platnost doplatkových dvacetihaléřových známek k 31. květnu 1922, přestože Elektrické
podniky ještě jednou žádaly 3. května znovu o prodloužení možnosti jejich používání o další rok. Jako důvod, proč nebylo žádosti vyhověno, ministerstvo uvedlo, že ačkoliv bylo povoleno jejich používání jen v tramvajových vozech, „přece obecenstvo používá jich jako platidel i v drobném styku hospodářském, což odporuje přímo ustanovení § 1 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 Sb. z. a n.“ A tak bylo 26. května 1922 veřejnosti zvláštní vyhláškou oznámeno, že platnost doplatkových známek končí 31. května 1922. Během června bylo možné známky vyměňovat za zákonnou měnu v hlavní pokladně Elektrických podniků. Provozní zaměstnanci byli o ukončení platnosti dvacetníků Elektrických podniků informováni oběžníkem 52 z 26. května 1922. Razidla byla vrácena firmě Vichr a spol. 4. října 1922 poté, co byly v ústředních dílnách v Rustonce obroušeny rytinové plochy, aby se nedala znovu použít. Současně se Elektrické podniky s firmou dohodly, že odebere všechny z oběhu
stažené známky za domluvenou cenu 6 korun za 1 kilogram.Celkem se jednalo o 300,03 kg mosazných známek, což představuje přibližně jen necelých 131 tisíc dvacetníků. Elektrickým podnikům bylo vyplaceno 1836 korun a 18 haléřů. Drtivá většina dvacetihaléřových známek se mezi lidmi zřejmě kamsi rozkutálela.....

zdroj: archiv DP HP

Kategorie artefaktu

Identifikovaná kategorie:	Vše > Novověk > Novověký dům - výbava > Žetony > Doplatní žeton
Názory uživatelů:	Doplatní žeton (1 názor) Kozel007: Doplatní žeton