Čast oděvní spony ?

Německý Kaiser byl hlavou o stavu v Německé říše od roku 1871 do roku 1918 . Základem byl původně článek 11 ústavy Německé konfederace z 1. ledna 1871 a poté ústava Bismarckian Reich ze dne 16. dubna 1871. Předchozí označení funkcionáře v ústavě Severoněmecké konfederace bylo „ prezidium federálního “ nebo „federální prezidium“. Ústavní norma si toto starší označení ponechala, ale v praxi se dostala zpět na místo císařského titulu.
Federální prezidium a tedy titul „německý císař“ měl ústavně nárok na pruského krále . Nový pruský král se stal také novým německým císařem. Byly tam dva různé úřady, které jsou vždy v Real Union, vykonávané stejným mužem (ne pouhá personální unie od ústavního spojení úřadů). Kaiser jmenoval federálního kancléře nebo říšského kancléře , exekutivu . Císař měl navíc další pravomoci, z nichž některé vykonával u Federální rady . Císař nebyl absolutním vládcem: Všechny jeho oficiální činy musely být podepsány kancléřem nebo (od roku 1878) státním tajemníkem .
Během Německé říše byli tři úředníci: Wilhelm I. , Friedrich III. a Wilhelm II. V listopadu 1918, ke konci první světové války , pověst císaře dramaticky poklesla. Několik stran požadovalo jeho rezignaci. V obavě před začátkem listopadové revoluce vyhlásil kancléř Max von Baden dne 9. listopadu 1918 abdikaci císaře a korunního prince Wilhelma . Wilhelm II odešel do exilu v Nizozemsku ve stejný den a formálně se vzdal svých titulů a práv až 28. listopadu 1918.
zdroj wikipedia